Pokud by mělo rčení „Jak na Nový rok, tak po celý rok“ platit i v politice, měli bychom se letos na co těšit. Hned úvodní vystoupení špičkových osobností tuzemského veřejného života naznačilo ochabování našeho vnímání evropské identity, příklon k doznívající Bushově zahraničně-politické koncepci a bezmyšlenkovité nasazování studenoválečnických brýlí.

Od prvního ledna předsedáme Evropské unii. V praktické politice proto rezonoval zejména přístup české exekutivy ke konfliktu v Gaze. Vstup izraelských vojsk na palestinská území označil premiérův mluvčí za obranný tah. Následovala kritika od evropských médií, ale i diplomatů. S omluvou musel přispěchat sám ministr zahraničí Schwarzenberg. Jenže silácké vyhlášení Topolánkova mluvčího Potužníka sotva mohlo zaznít samo od sebe, bez iniciativy předsedy vlády či jeho místopředsedy. My doma jsme již na úlety českých politiků zvyklí. Jiného kalibru je však neschopnost českého předsednictví upozadit vlastní postoje a upřednostnit konsensuální reflexi celé Evropské unie. Zatímco Izrael a Spojené státy jsou českými aktivitami potěšeny, evropským praporem ve skutečnosti za našimi zády mává ambiciózní francouzský prezident Sarkozy.

Nemá smysl přeceňovat jednu aféru. Dokonce bychom mohli ocenit i nezvyklou vstřícnost, kterou k Evropské unii projevil v novoročním vystoupení prezident Václav Klaus. Kromě toho, že v závěrečných pasážích moc pěkně hovořil o potřebě silné přátelské vlády a občanské solidarity, tak ve stěžejních poznámkách konstatoval, že „chceme přispět k tomu, aby byla Evropská unie prostorem skutečně demokratickým, prostorem, kde je politické rozhodování co nejblíže občanovi, kde je každý politik nucen se občanovi zodpovídat a kde může být politik účinně kontrolován“. Proto máme podle Klause „zájem na takovém uspořádání Unie, které by tuto demokratickou kontrolu umožňovalo.“ V neposlední řadě prezident řekl, že „členství v Evropské unii pro nás alternativu nemá“ a vyzval občany k účasti v červnových volbách do Evropského parlamentu.

Posluchač prezidentova projevu musel získat dojem, že euroskeptické vlny z Prahy se linoucí byly zklidněny. Bohužel hned další den starý známý Klaus v Hospodářských novinách naznačil, že v jeho očích je Lisabonská smlouva Evropské unie metodou, jak se vzdalovat demokracii a přibližovat se diktatuře.

Další rána přišla z útrob Občanské demokratické strany. S ratifikací Lisabonské smlouvy nepospíchá. Podle vicepremiéra Alexandra Vondry bude stačit, když Česká republika ratifikaci dokončí do závěru svého předsednictví, tedy do poloviny roku. Mirek Topolánek několikrát zopakoval, že zůstane věren usnesení prosincového kongresu ODS, podle kterého má mít před Lisabonskou smlouvou přednost americký radar. Právě ten, který se patrně z iniciativy opozice stane tématem jednání Ústavního soudu. Oba klíčové body zahraniční politiky tak budou patrně odsunuty do daleké budoucnosti.

Bývaly časy, kdy by podobné brzdění evropské integrace vzbudilo bouři vlivného proevropského proudu zdejšího veřejného mínění. Dnes je však ticho po pěšině. Politici jsou skoupí na slovo, občanská sdružení se drží zpátky a z evropského dresu se pomalu vysvléká také exprezident Václav Havel. Ten evidentně vyhodnotil mezinárodní situaci jako zlomovou, v níž dochází k definitivnímu střetu Dobra se Zlem, v přeneseném významu Západu s Východem.

V prvních letošních televizních Otázkách Václava Moravce se Václav Havel svěřil, že smlouvu o umístění amerického radaru považuje za důležitější než Lisabonskou smlouvu. Jedná se podle něj o zkoušku, jak moc se bojíme Rusů, kteří si pořád nejsou jisti, kde jejich území začíná a kde končí. Václava Havla znepokojilo vyjádření prezidenta Medvěděva, v němž uvedl, že své zájmy bude Rusko hájit třeba i silou. „To je něco, co by neřekl ani Brežněv,“ podotkl Václav Havel.

Asi zde nemá smysl vést polemiku s bipolárním viděním Václava Havla, ani mu připomínat, že USA již dlouhá léta své zájmy hájí silou ledackde po světě, zhusta bez mandátu OSN. Jistě, americká demokracie je ustálená a léty prověřená, zatímco v Rusku se pouze ukotvuje. Ovšem místo toho, abychom pomáhali vtahovat Rusko do multilaterálních sítí a popularizovali demokracii mezi jeho obyvateli, raději z něj činíme ghetto, které se jednou vskutku může stát kořistí nebezpečných nacionalistů a třeba i totalitářů.

Kdybychom dokázali odhlédnout od smutných dějinných zkušeností, mohli bychom se právě my stát nejlepšími moderátory dialogu mezi transatlantickým prostředím a Ruskem. Předsednictví EU by k tomu skýtalo jedinečnou příležitost. Bohužel se tak nejspíš nestane. Vazba na Washington je české vládě, ale i spoustě vážených intelektuálů cennější než posilování Evropy a náš vztah k Rusku nejlépe dokumentuje proradarové nadšení sice výrazně menší části veřejnosti, avšak té, která je více slyšet a pohybuje se v nejvyšších politických a mediálních patrech.

Byl by malý zázrak, kdybychom zmoudřeli v průběhu evropského předsednictví. Jednoho dne nás nicméně seriózní debata o kořenech, prioritách a souvislostech naší zahraniční politiky čeká. Česká republika leží v srdci Evropy a je tradičně průsečíkem cest obchodních, politických a intelektuálních. Vzdát se rozvahy a nadhledu výměnou za ideologický obojek by znamenalo jak poškození české pověsti za hranicemi, tak zpronevěření se naší bohaté historii.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6