Zbytečně si vyrábíme starosti. S potem na čele porovnáváme sociologická šetření, brbláme nad negativními kampaněmi a děsíme se „volebního patu“. Bereme politiku schématicky a tuze vážně. Volby, které se za pár dní přeženou zdejší krajinou, přitom ani tentokrát nebudou soubojem Dobra se Zlem, událostí, jež navěky poznamená naše životy. Stačí, že si v nich seřadíme priority a vyjádříme se ke způsobům řešení zásadních otázek.

V roce 2002 sestavil Vladimír Špidla koaliční vládu se středovými stranami, která se ve Sněmovně opírala o pouhý sto jeden mandát. S komunisty by dal dohromady pohodlnou většinu čítající 111 křesel. Tenkrát ale málokoho napadlo kupit na sebe zisky ČSSD a KSČM. Pravo-levé příkopy ve společnosti ještě nebyly tak hluboké. Doba se hnula - a z průzkumů vršíme levicovou a pravicovou hromádku virtuálních mandátů. Před čtyřmi lety jsme touto metodikou došli k pokryteckému termínu „volební pat“.

Levice versus pravice. Paroubek versus Nečas. Černá versus bílá. Tomu nahrávají útočné billboardy a inzeráty největších stran. Na tuto hru přistoupily i sdělovací prostředky a četní voliči. Je ale naše realita opravdu tak vyhrocená? Jistě, žijeme v polarizované společnosti. Rozdíly mezi konkrétními sociálními skupinami, městy a venkovem či mladými a seniory jsou zřetelné. Měly by však být systematicky překonávány, ne zneužívány.

Čtyři roky od posledního vyrovnaného střetu levicových šiků s pravicovými utekly jak voda. Opět zde máme přibližně stejné síly levice a pravice, ovšem řada sympatizantů z táborů ČSSD a ODS dezertovala. Jednak k „pravicovější pravici“ (TOP 09), jednak k hlasatelům neokoukané politiky (Věci veřejné). Nikde však není psáno, že spousta zbloudilých oveček se v hodině dvanácté nevrátí do svých salaší a nezopakujeme si bitvu z minulých sněmovních voleb. Pouze kulisy budou trochu jiné: vnitřně oslabená ODS, hospodářská krize na krku, ohrožení některých sociálních standardů.

Ať už ale volič rozhodne jakkoliv, rozhodne moudře. Je úkolem politiků najít s rozdanými kartami v rukách řešení. Výmluvy na „pat“ jim nedovolujme. Pokud do Sněmovny projdou více než dvě strany (letos jich může být 5 -7 ), vždy se lze „patu“ vyhnout. Chce to jen ochotu zbavit se předsudků, zbourat barikády a jednat. Česká republika disponuje reprezentativním poměrným volebním systémem. Má své mouchy, leč šilhat po systému většinovém toliko proto, že politickým špičkám je zatěžko usednout spolu k jednomu stolu, by bylo přílišným luxusem.

Problémem české politiky je umanutost, zarputilé hájení si vlastního písečku. Je správné, že levice i pravice se drží svých idejí a nabízejí různé programové recepty. Čas válek nicméně bývá střídán časem kompromisů a společné odpovědnosti. Ten nastane už za pár dní. Chytrý politik by se měl chystat a volič by neměl být překvapen.

Vyšlo 24.5. v jihomoravské mutaci Deníku