Politici „proevropských stran“ ostře vystoupili proti setkání stran ENF (Evropa národů a svobody) v Praze. Používají při tom argumentaci někdejšího Rudého práva.

Pod titulkem „‚Rej extremistů.‘ Sjezd evropské ultrapravice do Prahy nepatří, míní politici“ přinášejí lidovky.cz kritiku setkání představitelů frakce Evropa národů a svobody. Setkání organizovala SPD Tomia Okamury a účastnili se ho mimo jiné Marine Le Penová, předsedkyně francouzské Národní fronty, nebo Geert Wilders, nizozemský politik. Tato frakce evropského parlamentu je hlavním proudem české i světové žurnalistiky označována jako „krajně pravicová, populistická, neofašistická“ apod. Možná, že „hlavnímu proudu“ této žurnalistiky uniklo, že jedna ze zúčastněných stran (rakouští Svobodní) utvořila s vítězem rakouských voleb, lidovou stranou nového kancléře Sebastiana Kurze, „proevropskou vládu“. Z toho musí jednomu jít hlava kolem.

Kritika Tomia Okamury (je to lhář) a Marine Le Penová (podporovatelka nenávisti) stojí možná u kořene problému podpory takzvané krajní pravice. Ostatně, Marine Le Penová získala v nedávných prezidentských volbách ve Francii asi 30 % hlasů, tj. podporu mnoha milionů Francouzů. Její soupeř Emmanuel Macron získal dvakrát tolik, tedy dvakrát tolik voličů. Neznamená to náhodou, že třetina francouzských voličů jsou nacionalisté a extremisté, když volí právě Marine Le Penovou? Podobně v Česku volilo hnutí SPD asi 10 % voličů - to by znamenalo, že v Česku žije bezmála půl milionu „nenávistných“ lidí.

Podívejme se proto, co tomu říkají představitelé „proevropských stran“. Vybral jsem za všechny postoj Jana Bartoška z KDU-ČSL: „To, že jsou k nám pozváni Le Penová a další, znamená, že k nám Tomio Okamura do Prahy zve politickou periferii. Takže místo toho, abychom se profilovali jako země s jasným směřováním prozápadním, kam patříme, tak se u nás dělají reje extremistů. Nehledě na to, že se můžeme bavit i o tom, do jaké míry jsou to síly proruské - viz financování kampaně Le Penové,” opřel se do sjezdu šéf lidoveckých poslanců Jan Bartošek (KDU-ČSL).

Pamatuji si docela dobře na dobu, kdy u nás Rudé právo psalo o „rejdech protisocialistických sil“, že se v době normalizace hovořilo o „pamfletu“ Dva tisíce slovz léta 1968 a pod Chartou 77 se sdružili „ztroskotanci a samozvanci“. Právě situace, kdy rakouští „extremisté“ jsou součástí vlády, o které její kancléř prohlásí, že je proevropská, by nás měla upozornit na to, že je něco „shnilého ve státě dánském“. Vynechme proto „reje“ ze slovníku. Navíc je poměrně komické, když proti „extremistům“ v Praze vystupuje v médiích i zástupce KSČM, který z této strany dělá také málem obětního beránka. Vtip je v tom, že právě komunistická ideologie je klasickým příkladem extremistické ideologie, podobně jako ideologie národního socialismu (nacismu) v podání německé NSDAP.

Pokud „tradiční“ strany nebudou komentovat islámský fundamentalismus a jím podporovaný islámský terorismus (častěji se volí název „islamistický“, ale je to fakticky to samé), nebudou na něj pohlížet jako na nepřítele, který si klade za cíl zničit „dekadentní“ Západ (i s uvědoměním si toho, že jisté dekadentní prvky jsou v západní společnosti velmi patrné - mimo jiné neschopnost pojmenovávat věci pravými jmény a „buldozerský“ princip politické korektnosti), potom budou právem přicházet o voliče. Právě skončená diskuse premiérů evropských vlád kolem ilegální migrace (která s nebezpečím terorismu souvisí) ukázala podle předsedy Evropské rady Donalda Tuska z Polska, že „nalezení kompromisu nebude vůbec snadné“. Neobviňuji přitom zastánce další integrace v EU z toho, že by chtěli naši euroatlantickou civilizaci zničit, nicméně jejich víra, že více integrace přinese menší nebezpečí, je chybná. Praxe uplynulých tří let ukázala, že pokud národní státy rezignují na své povinnosti a spoléhají na pomoc z EU, výrazně se sníží bezpečnost nejen v politickém slova smyslu, ale i v ekonomickém slova smyslu. Platí, že Evropa - a EU zvlášť - bude jenom tak silná, jak silní budou její členové. I historická zkušenost se soupeřením mezi Východem a Západem během studené války ukázala, že Západ může vyhrát, pokud se soustředí na výhodnou hospodářskou spolupráci a „neválcuje“ jiné názory i na podstatné záležitosti. Žádná evropská federace na západě Evropy během studené války nevznikla, a přesto západní Evropa s podporou USA a NATO ustála pokus o sovětizaci východní Evropy pod sovětským komunismem alias internacionalismem. Opakovat dějinnou zkušenost se sovětským typem internacionalismu s diktátem Moskvy a vytvářet evropskou federaci s diktátem bruselské byrokracie je pokusem předem odsouzeným k zániku.

A nakonec ještě jedna zkušenost, a to z Německa. Podle statistických údajů v různých typech rekvalifikačních kurzů pro čerstvé imigranty do Německa z roku 2015/16 vydrží pouze dva z deseti účastníků. Fakt, že i u českých „nezaměstnatelných osob“ jsou zkušenosti stejné, je rovněž známý. Tento typ imigrace tudíž není přínosem ani pro naši českou ekonomickou realitu, v níž „nejsou lidi“, a neobstojí proto jako argument proč imigranty do Evropy či dokonce k nám lákat, aniž bychom si mohli vybírat a umožnit pobyt jenom těm, co chtějí pracovat a co mají zájem se do evropské společnosti fakticky integrovat.

Názor českých „standardních“ politiků o „reji extremistů“ v Česku se dívá stále na imigraci jako na „základní lidské právo“. Ilegální imigrace však do tohoto konceptu nejen že nezapadá, je s ním totiž v příkrém rozporu. Evropa má právo rozhodnout, koho chce a koho nechce přijmout, včetně práva na azyl ve skutečně odůvodněných případech. Mimochodem, Austrálie, stát a jeden kontinent, kde žije na obrovské ploše jenom asi 25 milionů obyvatel, tj. méně než například ve státech jako Polsko, už také změnila svou imigrační politiku a ilegální imigraci tvrdě postihuje. Nevím o tom, že bychom kvůli tomu Austrálii vylučovali z civilizovaného světa.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz