Na info.cz vyšlo hodnocení projevu premiéra Andreje Babiše. Je to docela výživné čtení. Především lze souhlasit s tím, že náš premiér je podnikatel hodně tvrdý, často bezskrupulozní, až na samé hranici lidské snesitelnosti a možná někdy i za hranou zákona. Ale to poslední by mohl říci jen soud. Lze také souhlasit s tím, že jeho impérium zaparkované ve svěřeneckém fondu je něco hodně neobvyklého, je-li v blízkém právním dosahu premiéra. Ale není nezákonné, to se prostě nedá svítit a ohnout zákon v tomto směru prostě nejde. A konečně lze souhlasit s tím, že Andrej Babiš je člověk vybavený jistou mírou emoční plochosti. S tím vším asi lze souhlasit s autorem. Jenže dovodit z toho, že vlastně nic z toho, co říkal premiér ve svém projevu, mu nelze věřit, protože tam apeloval na charakterové vlastnosti, které sám nemá. Autor shrnuje, že mu to dobře napsali, a nepřiznává mu nic, než v podtextu pohrdání. Ten článek hodně vypovídá o autorovi.

Já naopak jsem přesvědčen, že premiéři, presidenti, ministři, leckde panovníci a další osoby, které v tom kterém státě mají v rukách otěže exekutivy, mají být v převažující míře tvrďáci, rasoši a ani v demokracii se s tím nemají moc mazat. Náš premiér prý demokratickému provozu nerozumí, to je v tom článku hodně akcentováno. Ale podstatné je, že do toho provozu nehází vidle, neobchází ho a jestli sem tam nazve někoho z ostatních politiků anebo otřesnou, předem těžce ostentantivně zaujatou Moniku Hohlmeier trochu ostřeji, tak nevídáno. Na hrubý pytel hrubá záplata. Toto nejsou posty pro měkkýše, sralbotky a vciťovače se do duší ostatních, když jde o podstatné věci nebo jako nyní do tuhého. To by mohla dělat premiérku citově teátrálně tekutá moderátorka Pošty pro tebe (ČT1). Kdo viděl šíleně citovou bývalou pseudoministryni zahraničního nevměšování EU Federiku Mogherini plakat na rameni lotra ministra zahraničí Palestiny, ví, o čem mluvím.

Ten projev byl přesně takový, jaký v této chvíli být měl. Plný pochopení pro druhé, odhodlání, s omluvou za řadu chyb, kterých se vláda a její členové dopustili, pochvala lidí za ukázněnost a snahu pomoci i za to, že nerabují obchody. A také plný jistoty, že to spolu dokážeme. Byl to velmi dobrý projev. A že to četl z čtecího zařízení, mně nevadí, a že u toho nebrečel, to kvituji s povděkem. City patří do divadel. Ten projev byl prostě dobrý v dané chvíli za dané těžké situace. Být odhodlaný a mít na krajíčku a hrát komedii, na to jsou tu jiní kadeti. Ať tedy brečí novináři. To oni se potřebují zase tak trochu citově vysemenit a ukázat svoji pravou, šerednou tvář staženou do mírného pohrdavého šklebu. To se projevuje i tím, že autor mudruje, že i kdybychom Andreji Babišovi tentokrát věřili, pak si nelze odmyslet, čím byl předtím a čím bude potom. Když ho nenávidíš, není co řešit.

A pak je tam na závěr zcela nepřípadné srovnání s tím, že naopak Václav Havel pojímal vše v kontinuitě, že co bylo předtím, bude i potom. Kromě toho, že Václav Havel neřešil od doby chaotických událostí přelomu let 1989/1990 žádné jiné mimořádné události s výjimkou té, kterou politicky rozehrál a zbabral sám, a lokálně omezené povodně na Moravě. A to si tam ještě v maskáčích dělal PR Stanislav Gross. A pokud jde o onu tvrzenou kontinuitu, pak by mě opravdu zajímalo, v čem byl kontinuální Václav Havel na lince disent v Chartě 77 - president republiky, což jsou dvě ničím nesrovnatelná období. Kontinuální byl snad jedině v tom, že pokud jde o ženy, choval se k nim mírně řečeno jak před tím, tak i potom prazvláštně, a pak že ani před sametem, ani potom, kdy už byl v nejvyšší funkci, nikdy nepochopil důležitost politických stran v demokracii, a tudíž ani demokracii jako takovou. A to si o partajích můžeme myslet, co chceme. Bez nich to prostě nefunguje. Easy.