Osmadvacátého října večer jsme mnozí nevěřícně napínali uši a protírali si oči. Premiér Andrej Babiš pronesl snad nejpokornější projev ve své politické kariéře.

Muž, který před volbami roztáčel dezinformační kampaně a ostošest nasazoval psí hlavy zejména pirátským konkurentům, zničehonic řekl: „Moc bych si přál, aby na sebe politici pohlíželi jako na soupeře, nikoli jako na nepřátele, aby lidé začali jiným názorům naslouchat, ne je shazovat, a aby se naše společnost začala vyrovnávat s tou, jestli to tak můžu říct, nemocí duše, která ji trápí.“

Byl to Babiš? Nebyl to Babiš? Šlo snad o nějakou reinkarnaci Václava Havla? Anebo pouze ministerský předseda zjihnul ve sváteční atmosféře?

Vysvětlení je prosté. Šéf ANO si zvyká na novou roli. Už se dál nemůže tvářit ani jako nepolitik, ani jako výkonný manažer, který má vše na povel a jehož posláním je řešit problémy. Jakmile opustí Strakovku, bude víc než na jeho akčním stylu záležet na mrštnosti jazyka, kterým nám bude muset sdělovat, jak by se s tím či oním vypořádal on.

Mnozí jsou přesvědčeni, že se poohlíží po ještě nablýskanějším křesle, tom hradním. Jeho dosažení by pro Babiše byla satisfakce. Musel by ale svést nebývalou bitvu. Nevíme sice ještě s jakým protivníkem, ale docela určitě s výraznou částí společnosti. Šanci na vítězství by měl, ne však jistotu. Nakolik je zvyklý chodit do střetů, jejichž výsledek je ve hvězdách? A jak by se smířil s omezenou škálou prezidentských kompetencí? Musel by řečnit, podepisovat, klást věnce. K exekutivním zásahům by moc příležitostí neměl. Nadto by nejspíš koexistoval vedle středopravicové vlády, sestavené jeho ostrými kritiky.

Proto také Babišovi docela věřím, že se na Hrad nežene. I když stát se může ještě leccos…

Polepšený, citlivější a konsensuální Babiš se ale může uplatnit také jako lídr opozice, který se snaží získat důvěru i těch, co jej nevolili, ale z vládní politiky budou rozpačití. Na to, aby šil do Fialova kabinetu, si příležitosti určitě najde, jen co se nový tým ujme vládních úřadů. Marketingoví experti mu ale nepochybně poradili, že rozjezd by měl mít pozvolný a nabalovat na sebe sympatizanty po vzoru sněhové koule. Koneckonců za necelý rok se volí obecní zastupitelstva a třetina Senátu.

Ani sám Babiš dnes neví, jestli se mu bude v těsné sněmovní lavici líbit. Chce to ale zkusit – to je také sympatická proměna ode dnů, kdy parlament označoval za žvanírnu. Dál sází na osvědčený tým. Alena Schillerová je univerzálně použitelná coby bojovná předsedkyně poslaneckého klubu, ale i coby potenciální prezidentská kandidátka, naslouchající lidem dnem i nocí. Na tuto masku si zvyká již měsíce. Dalším věrným je výřečný Karel Havlíček, orientující se prakticky ve všech ekonomických odvětvích. Ze zálohy vše jistí zdatný organizátor Jaroslav Faltýnek.

Pokud hnutí ANO padnou opoziční šaty, může přežít a třeba se také ideově vyprofilovat. Pokud ale Babišově hvězdné sestavě poslanecká práce nesedne, patrně se přetvařovat nebude a raději zakotví na jiné pozici v rámci holdingu. Není ostatně bez zajímavosti, že jako poslanec může Babiš vesele podnikat. Sám se k tomu zatím nemá, ale dříve nebo později svrbění mít bude. I to jej může odvést od politiky, zvlášť kdyby si Fialova pětikoalice udržovala důvěru veřejnosti.

A pak zde ještě je Čapí hnízdo, které se ne a ne dostat před soud, aby byl Babiš odsouzen, nebo osvobozen. Každopádně i tato kauza ovlivní jeho budoucnost.

Tomu, že by se z vlka stal lusknutím prstu beránek, může věřit jen blázen. Přesto by i taktický příklon Andreje Babiše k vnímavosti a snášenlivosti mohl být cenným vkladem do pokladnice politické kultury, kterou léta usilovně brakoval.

Autor je politický analytik