Shodou okolností vychází 17. listopad 2023 opět na pátek, jak tomu bylo před 34 lety, kdy události na Národní třídě odstartovaly Sametovou revoluci. Co se za tu dobu změnilo a co ne, dokládá tento ironický článek, který jsem napsal pro Neviditelného psa v roce 1999 k desátému výročí Sametu a soudím, že je přinejmenším zábavné, a možná i poučné, jej publikovat i ke 34. výročí.

Tak teda, když je teď to výročí, deset let Sametu, tak se vám svěřím. Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný – to bylo moje heslo už od mládí. Správný okamžik, jak začít s jeho realizací, nastal v roce 1971. Končil jsem vysokou. Na fakultě jsem ještě stihl založit SSM, takže do zaměstnání jsem nastoupil jako nezmýlený soudruh. Chápejte, po prověrkách zůstalo z KSČ jen torzo a tohle byla historická šance, jak se snadno a rychle dostat ke korytu. Pochopitelně že jsem nebyl sám. Na „vumlu“ jsem potkal stejně ambiciózní mladíky, jakým jsem byl tehdy i já. Abyste rozuměl, mám takovou teorii, že v každé době a za každého režimu existuje něco jako „klub mazaných“. Tvoří jej skupina lidí, kteří nejen mají jasno, čeho chtějí v životě dosáhnout, ale hlavně vědí jak na to, a dovedou za tím nekompromisně jít. Pochopitelně „klub mazaných“ nemá žádné stanovy, legitimace a podobné kraviny. Členové se poznávají tak nějak po čichu, mají něco jako anténky, jimiž dokáží zaměřit jeden druhého.

Já je mám také a velice rychle mi bylo jasno, že kompletně celý československý „klub mazaných“ se po roce 1971 sešel v partaji. Měli jsme jediný cíl – členstvím v KSČ si zajistit životní standard, který by se co nejvíce blížil západnímu. Brzy jsem se stal „nomenklaturním kádrem“ a mohl na západ také jezdit. Byl jsem doslova žlutý závistí, když jsem viděl, jak se tam mají, a pochopil, že nám ujel vlak, že celý marx-leninismus jde do háje. Začal jsem se alespoň oblékat jako tamější manažeři – kvalitní tmavý oblek a běloskvoucí košile. K tomu černá kožená aktovka, z níž musela čouhat sestava z počítače. To působilo. Dokonce i na okresním sekretariátu partaje.

To už jsem byl ředitelem a musel jsem tam chodit na ekonomické semináře. Panebože, jak já jsem ty funkcionářský dědky ve vytahaném tesilu nenáviděl. Vůbec nechápali, co se kolem ve světě děje, oni byli stále s bradatým Marxem a Engelsem ve století páry. Nepopírám, jsem prospěchářskej hajzl, ale krev se ve mě vařila, když jsme museli fabriku řídit podle jejich direktiv. Byli to zkrátka hrobaři ekonomiky a v polovině osmdesátých let to začalo jít tak prudce z kopce, že jsem dostal strach o svoji kariéru. Měl jsem jediné přání, přímo utkvělou představu – panebože dej, ať nás někdo těch uprděných stranických tajemníků zbaví. A tohle zbožné přání měli všichni z „nomenklatury“, kteří pracovali na ekonomických postech – ředitelé a náměstci, vedoucí pracovníci Státní banky. Jenže jako ředitel jsem se k tomu nemohl veřejně přiznat jako Havel.

A protože jsem byl v „klubu mazaných“, záhy jsem se přesvědčil, že chlapci z StB už toho také mají plné zuby – prosím vás, kdo jiný než oni měl možnost zjistit si, jak ta větev, co jsme na ní všichni společně seděli, je shnilá – a že jim jde jenom o jedno, aby je lidi nevěšeli na kandelábrech.

No a pak byl připuštěn Samet. Víte, ono se hodně spekuluje, zda to bylo spiknutí, nebo nebylo, zda tu „revoluci“ někdo ukradl, nebo neukradl. Já si myslím, že s tím spiknutím to bylo jako s naším „klubem mazaných“. Nebylo třeba nic psát, vyměňovat si tajné zprávy psané neviditelným inkoustem, prostě žádné takové romantické nesmysly a la James Bond. Nezapomínejte, že na druhé straně bylo hodně „osmašedesátníků“, kteří také měli ony anténky, a kteří byli hnedle v obraze. Takže si nemyslím, že listopad ´89 někdo zorganizoval, podle mne stačilo tu a tam přimhouřit oko, přestat být „bdělý a ostražitý“ a přes Čalfu (nebo někoho jiného) jen v náznacích a signálech domluvit gentlemanskou dohodu – žádné tanky v ulicích před, žádné věšení komunistů na lucernách po. Proto se mohlo stát, že přestaly fungovat speciální komunikační sítě KSČ a proto, co se týče informací, na tom byly stranické sekretariáty hůř než nahý v trní. A kde není spojení, tam není velení – to mě ještě učili na vojenské katedře.

Když byla vyhlášena generální stávka, šel jsem na mítink pracujících v naší fabrice. Úkosem na mě zhlíželi, protože si mysleli, že budu agitovat proti, ale já jim vyrazil dech. Jak to, že ještě nemáte zvolený stávkový výbor?,vybafl jsem na ně, a ti prosťáčkové z Občanského fóra jen zírali. Prostě nepochopili, že nikdo si nepřeje státní převrat horoucněji než já, než ekonomická „nomenklatura“, než náš „klub mazaných“. Je to přece úplně jednoduchá úvaha. Kdyby partaj vládla dál, dopadli bychom při ekonomickém krachu nejhůř my, ekonomická nomenklatura.

Nejen že bychom přišli o relativně vysokou životní úroveň, ale také by na nás stranický aparát všechno svedl a pravděpodobně nás i kriminalizoval. Kdežto převrat pod taktovkou disidentů a osmašedesátníků sliboval, že se uzurpátorských sekretariátů zbavíme a bývalé národní podniky
si zkrátka a dobře přivlastníme.

A to se do slova a do písmene vyplnilo. Stranické legitimace jsme sice zahodili, ale konexe nám zůstaly. V bance o půjčkách zase rozhodovali kamarádi z „vumlu“ a titíž kamarádi byli vlastně všude, kde na tom záleželo – v privatizačních komisích, na krajských úřadech a na ministerstvech. A splnilo se i naše zbožné přání – všichni dědkové ze stranických sekretariátů, celá ta tajemnická pakáž i s těmi rozcapenými sekretářkámi, které se mohly usoudruhovat, šla k čertu, a do řízení fabriky už mi nikdo nekecal.

V tom roce 1991 ještě fabrika nebyla moje – hrozilo nebezpečí, že ji schramstne zahraniční kapitál. To se stalo chudákům kolegům v mladoboleslavské automobilce. Jenže pak přišel Klaus a vyhlásil „kupónku“. Pro mne to byla úleva, jasná zpráva, že se bude „privatizovat“ z domácích zdrojů – což znamenalo, že se o fabriku šábnu s kolegy z „klubu mazaných“z banky.

Tak jsem si fabriku, kde jsem za bolševika řediteloval, koupil. Kamaráda z „vumlu“, který kryl půjčku, jsem udělal menšinovým vlastníkem. Připouštím, že jsem přecenil vlastní síly. Ti zápaďáci byli o váhu těžší soupeř a při jejich konkurenci na otevřeném trhu mi začal docházet dech. Prostě jako komunistický kádr jsem nebyl tak dobrým manažerem, abych obstál.

Měl jsem na vybranou. Buď zkrachovat a stát se řadovým „chudákem“, nebo udělat „tunel“. Jenže, jak říkám, je lepší být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný. Tak jsem udělal „tunel“. S dalšími kolegy jsem založil jiné firmy, které jako s mou fabrikou kooperovaly a spolupracovaly. No a do těchto firem jsme potichounku, polehoučku převedli aktiva z bývalého „národního podniku“. A tyhle peníze už byly moje, ty už mi nikdo vzít nemoh.

Pochopitelně jsem se stal nadšeným stoupencem ODS. Mezi členy jsem dokonce našel staré známé dobré tváře z „klubu mazaných“. Víte, já si pana profesora Klause velice vážím. On je to takový milý mentorský typ, má typicky katedrové vysoké vidění, takže to, co se mu děje přímo pod stupínkem, nevidí. Nemohli jsme najít pro naše cíle lepšího politika a lepší stranu než ODS. On je tak „dobrý“, že si toho snad ani nebyl vědom, a to je na tom to nejlepší.

Že je ekonomika v propadu a panuje nějaká blbá nálada? Prosím vás, to mě vůbec nezajímá. Já už jsem za vodou, a když jsem teď bohatý, chci být i zdravý – hledám si nějaké pěkné klidné místečko k životu za větrem. Taky uvažuju, že bych si koupil jachtu a toulal se po teplých
mořích. Teď mě napadá, vy jste jachtařský kapitán. Nechcete jít ke mně dělat? Zaplatil bych vám královsky.

Psáno v Praze 14. 11. 1999 k desátému výročí „Sametové revoluce“, obsahuje ironické prvky.