Dnešní politice a médiím dominuje válka na Ukrajině. Vpád Ruska odsoudila většina civilizovaného světa, ale ne všechny země. Některé mají pocit, že to není jejich problém a jiné mají pochyby. A ještě další si říkají, jen ať se perou. My a naši spojenci pomáháme Ukrajincům humanitárně a i zbraněmi. Jinak by se statečný národ nemohl bránit silnějšímu. Je to jistě v pořádku a odpovídá to našim hodnotám a také obavám z imperiálních choutek Ruska. Pomalu se tak konflikt na Ukrajině stává opotřebovávací válkou Západu s Ruskem.

Také v r. 1914 se velmoci hašteřily a přetahovaly o vliv. Pak přišla rozbuška sarajevského atentátu. Když odcházeli branci obou stran konfliktu na frontu, tak s přesvědčením, že do Vánoc budou vítězně doma. Netušili, že rozpoutávají vleklou světovou válku nevídaného rozsahu. Do té doby totiž válečné konflikty probíhaly zpravidla tak, že proběhla jedna rozhodující bitva, která rozhodla. Poražený ji uznal a obě strany si lízaly utržené rány. Najednou tu však byl totální vražedný konflikt, sice ještě omezený jen na frontové linie, ale to neznamená, že obyvatelstvo v týlu netrpělo hlady. Přispěl k tomu i pokrok techniky v podobě dělostřelectva a kulometů. Trvalo to až do r. 1918 a všechny to řádně vyděsilo.

Když se Anglie a Francie snažily v r. 1939 zastavit rozpínavost Hitlera, už dobře tušily, že rozpoutají další světovou válku. Nebylo však jiné cesty. Hitler chtěl nová území a diplomacii považoval za slabost. Trvala až do r. 1945 a byla ještě horší a ničivější, než ta první. Prosadila se blesková válka tankových svazů v součinnosti s letectvem. Bombardéry obracely města na obou stranách konfliktu v sutiny a obyvatelstvo trpělo ne méně, než vojáci. Totalita války odhalila temná zákoutí lidské duše a to špatné vyhřezlo v podobě koncentračních táborů a holocaustu. Vystrašila lidstvo ještě více, než ta první.

Na konci druhé světové války se objevil nový faktor – atomové zbraně. Svými účinky lidstvo vyděsily, ale nakonec se ukázalo, že nám po zbytek století paradoxně zajistily mír ve formě vzájemného zaručeného zničení. Velmoci se držely a drží vzájemně pod krkem. Neznamenalo to, že to byla doba snadná a lehká. Byly berlínská, kubánská krize a spousta dalších. Chvílemi vítězil i zdravý rozum a uzavíraly se smlouvy omezující zbrojení. Rozpad Sovětského svazu ke konci století svět rozkolísal a na chvíli mu dal naději na rozumné uspořádání. Ta však rychle vyprchala a teď tu máme hned tři kohouty, kteří drží svět pod krkem, Čínu, Rusko a USA. Rozumně spolu spolupracovat asi není v lidské přirozenosti.

A teď se prostřednictvím Ukrajiny pomalu dostávají do křížku dvě z nukleárních mocností a ta třetí Čína se usmívá pod vousy. To bychom měli mít na paměti. Jak dlouho dokážeme vyvažovat vojenskou podporu Ukrajiny, aniž bychom ohrozili svět? Dokud nezačnou Rusové významněji prohrávat, tak asi nic nehrozí a politici se omezí na výhrůžky, kdo a co se stává cílem. Situace je taková, že zaháníme klacky někoho, kdo má na zádech nabitý samopal a nechceme, aby po něm sáhl. My těch klacků máme více, ale on má ten samopal. Kdy ho použije? My bychom rádi vyhnali Rusy z celé Ukrajiny, ale to už může být za tou mezí. A co s těmi lidmi v Luhaňsku a Doněcku, kteří s ruskými kořeny nechtějí žít v prozápadní Ukrajině? O nich se teď mlčí. Jistou formu opotřebení a oslabení jako velmoci jistě Rusko bude muset strpět. Ale někde je ta hranice. Kde? Mají nejvíce nukleárních náloží na světě. Není to snadná situace a jen doufejme, že politici na obou stranách budou mít dost zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. I když pohled do historie nám v tom zase tak mnoho nadějí nedává. Kromě pochopitelných emocí by se měl uplatnit i rozum. Mír, který zachrání svět, se asi nebude líbit nikomu.