Václav Klaus oslavující osmdesátiny se zasloužil o stát a zcela po právu mu náleží velká gratulace

O víkendu oslaví Václav Klaus osmdesátiny. Muž, který řídil transformaci ekonomiky od komunismu ke svobodě, české politice dominoval dvě dekády. Jako ministr financí, premiér, šéf parlamentu, a nakonec deset let jako prezident. Jeden by čekal, že jeho kulatiny opanují veřejný prostor. Realita je ale jiná. Gratulace od prezidenta a kardinála, rozhovory pro Xantypu a Parlamentní listy. Jinak ticho a mlčení.

Módní hodnocení devadesátek

Výjimkou byl podpásový atak novinářů, který v květnu bombasticky podsouval veřejnosti, že koncem roku 1989, pár dní poté, co v revoluci usedl do křesla ministra financí, měl Václav Klaus – v jakémsi holportu s českými agenty KGB – tajně odeslat miliardy do Ruska a tím připravit půdu pro to, aby si o deset let později při snaze o jejich vrácení napakovali kapsu lidé z okolí Miloše Zemana, Klausova ideového rivala a pak i pragmatického spojence z éry opoziční smlouvy. Autoři v textu pletli dolary s převoditelnými rubly, dluhy s úvěry a obchod s clearingovými účty z dob řízené obchodní výměny v komunismu. Nebrali ohled ani na chaos, který v revoluci otřásal ministerstvy, ani na dobový kontext rozpadajícího se SSSR a úporné snahy zemí střední Evropy vymanit se za každou cenu ze sféry sovětského vlivu. Nepadlo třeba ani slovo o tom, jak německý kancléř Helmut Kohl posílal Gorbačovovi reálné miliardy marek proto, aby si „vykoupil“ německou jednotu a uspíšil odchod sovětských vojsk.

Šlo o typický případ ahistorického psaní, které bohužel vidíme denně. Psaní, které hodnotí události z dávné minulosti prizmatem dnešní doby a zcela ignoruje kontext, v němž se odehrávaly. Je to příznačné nejen pro obrazoborectví v USA a Velké Británii, ale i pro módní hodnocení českých devadesátek jako společenské džungle, od níž je radno se distancovat. Škarohlídi také kvitují, že se Klausovi obloukem vrací jeho torpédování role Václava Havla. Teď došla řada na Klause, tiše se radují. Kdo s čím zachází, s tím také schází, zní staré přísloví.

Zázrak, který nám vrátil svobodu

Je ve výsostném českém zájmu tyhle interpretace rychle opustit. Zaprvé, jako pamětník si devadesátky vybavuji jako zázrak, který nám vrátil svobodu. V zemi se konečně dalo dýchat i žít. Lidi odsud už neutíkali, naopak se z emigrace houfně vraceli.

Za druhé, velkou zásluhu na tom měli oba Václavové – Havel i Klaus. Ten první svou odvahou, autoritou a mravním příkladem otevřel ke svobodě prostor, dal lidem naději a pomohl k našemu bezpečnostnímu ukotvení v rodině západních zemí. Ten druhý svým nasazením, přesvědčivostí a tahem na branku podnítil činorodé lidi k podnikání a definoval demokratickou politiku založenou na ideové soutěži politických stran.

A za třetí, ač se oba Václavové v mnohém lišili jako den a noc a vzájemně se v lásce nikdy neměli, dokázali v rozhodujících sedmi letech po revoluci vzájemné animozity potlačit ve prospěch celku. Kooperovali, uměli udělat kompromis. Také díky tomu je Česko bohatou zemí se silnou střední třídou, která umí odolávat krizím, přestože jí vládnou lidé, kteří těm dvěma nesahají ani po kotníky.

Václav Klaus už léta stojí mimo aktivní politiku. Byl v ní dlouho, politika je droga a on tu a tam vysílá signály, že by se vrátil. Zmíněný atak sám interpretoval tak, že mu v tom má zabránit. Je samozřejmě na něm, aby zvážil, zda je po něm poptávka. Politik má dávat naději. V devadesátkách v tom byl neotřesitelný, teď je ta bilance rozpačitá. Silný je jeho hlas tam, kde brání svobodu a vymezuje se proti politické korektnosti, která ji ničí. Slabší je naopak tam, kde upadá do pesimismu a skepse. Příkladem je nesmyslné odmítání vakcín nebo digitálních technologií. O stát se ale bez jakýchkoli pochybností zasloužil a velká gratulace mu náleží zcela po právu. Ticho není namístě.

Autor je europoslanec a místopředseda ODS

LN, 18.6.2021