Většinová část veřejnosti má jen mlhavou představu o tom, k čemu je státní zastupitelství dobré, proto ji zpráva nezneklidňuje. Avšak v těch, kteří dovedou ocenit význam jeho bezchybného fungování jak pro ochranu společnosti před zločinem, tak pro předcházení justičním přehmatům, musí tato zpráva vyvolávat nevoli.

Vnitřní řídící struktura státního zastupitelství je svérázná a dává vrchnímu státnímu zástupci obrovskou moc, kterou může libovolně paralyzovat nebo podporovat jak snažení svého přímého nadřízeného – nejvyššího státního zástupce, tak ministra.

Nejvyšší séf žalobců má v některých evropských zemích velmi silné postavení – např. v Polsku jsou funkce ministra spravedlnosti a generálního prokurátora spojeny, ve Španělsku má nejvyšší státní zástupce postavení ministra. U nás velí jen zhruba padesáti státním zástupcům Nejvyššího státního zastupitelství ČR a dvěma vrchním státním zástupcům. Naproti tomu Rampulův úřad má poněkud početnější osazenstvo a zejména vrchní státní zástupci jsou přímými nadřízenými krajských státních zástupců, jichž je v obvodu pražského vrchního státního zastupitelství šest. Přímý vliv vrchního státního zástupce v Praze na trestní řízení je mnohem silnější a bezprostřednější než působení jeho nadřízeného.

Za těchto okolností narušení vztahů mezi nejvyšším státním zástupcem a ministrem na straně jedné a vrchním státním zástupcem na straně druhé může vyvolat poruchy v chodu úřadu. Rampulovo vzdorování otřásá autoritou jich obou. Ale současně se on sám dostává do postavení „muže určeného na odstřel“, což snižuje jeho váhu v očích podřízených.

Jiří Pospíšil by si zasloužil pochvalu za to, že konečně rozťal gordický uzel Rampulova odvolání, nebýt toho, že nevystačil se zákonem předpokládanou dvouměsíční lhůtou. Vysvětlení, že protažení na pět měsíců bylo nutné, aby se předešlo neúspěchu s odvoláním tří vedoucích státních zástupců v době jeho prvního mandátu, je nepřijatelné. Když odsouzený k trestu odnětí svobody obdrží rozsudek, má na odvolání osm dní, jde-li o usnesení orgánu činného v trestním řízení, musí si poradit ve třech dnech. V těchto případech jde takřka „o život“. Důsledky nezvládnutí lhůty dopadnou na hlavu provinilce. Platí-li lhůty nemilosrdně pro řadové občany, ministr spravedlnosti by měl v jejich dodržování jít příkladem. Úcta ke lhůtám není ostatně ani jinak jeho nejsilnější stránkou. Například u Městského soudu v Praze leží nyní žaloba proti jeho nečinnosti jako stížnostního orgánu v řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Na průtahy ve věci Vlastimila Rampuly platí přísloví o „vylití vaničky i s dítětem“: neúspěšná rozhodnutí o odvolání vedoucích státních zástupců v minulosti byla odůvodněna nedbale a některé výtky proti nim byly nedůvodné, proto postižení žalobci u Nejvyššího správního soudu ČR uspěli . Například o odvolání olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvána rozhodl Jiří Pospíšil bez rozmyšlení v den obdržení návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Přesné znění osudové listiny ministerstvo pro jistotu utajuje, k čemuž má jistě dobrý důvod.

Pokud se váhavý ministr konečně rozhoupal k Rampulovu odvolání, doufejme, že bude pokračovat stejným směrem i v druhostupňovém řízení. Tím by bezprostřední rušivé působení Rampulova „odboje“ skončilo. Samozřejmě, zůstane-li na státním zastupitelství v jiné funkci, mohl by ze zálohy podkopávat autoritu svého nástupce, ale účinnost takového podvratného jednání by ve srovnání se současným stavem byla mizivá. Dodejme, že je-li sesazení z funkce vedoucího státního zástupce nesmírně obtížné, pak odebrání postavení státního zástupce je téměř nemožné a sotva by se pro ně našel důvod.

Ani po sesazení Vlastimila Rampuly nenastane na Vrchním státním zastupitelství v Praze a v podřízených úřadech ideální stav. Soudě podle vyjádření pana ministra na tiskové konferenci 22. července 2011 se dá očekávat, že nový vrchní státní zástupce bude jmenován až po úspěšném ukončení soudního sporu mezi ministerstvem a odvolaným vrchním státním zástupcem, čili možná až za několik let. Je to podivné, nepříjemné, ale pochopitelné jako pojistka proti případnému vzniku dvojvládí, jaké nastalo na Krajském státní zastupitelství v Ústí n.L. po návratu neprávem odvolaného Jana Jakovce. Mezitím bude úřad řídit ministrem pověřený státní zástupce „bez definitivy“, který samozřejmě nebude mít tak „pevnou ruku“, jakou by měl řádně ustavený šéf úřadu.

Úlevu by mohlo přinést zrušení vrchních státních zastupitelství jako nesystémového prvku v soustavě. Příležitost k tomu nabízí připravovaná změna zákona o státním zastupitelství. Vlastimil Rampula by se neměl kam vrátit, i kdyby u soudu vyhrál. Pro jejich zrušení ovšem mluví jiné důvody než tento.

Spor mezi Vlastimilem Rampulou a ministrem odhaluje spornost právního vymezení postavení vedoucích státních zástupců. Státní zastupitelství by kvůli povaze své činnosti, z velké části spočívající v součinnosti s policií, mělo být instucionálně chráněno proti vzniku stavů nestability ve vedení úřadu. Výměna vedoucího státního zástupce, jenž přestal vyhovovat, by měla být rychlá. Dostává se zde do střetu zájem na vytváření podmínek pro řádné fungování úřadu s ochranou osobnostních práv vedoucích státních zástupců. Domnívám se, že by měl být legislativně vyřešen ve prospěch zabezpečení řádného chodu státního zastupitelství, protože jde o věc veřejného zájmu. Uchazeč o funkci vedoucího státního zástupce by pak měl počítat s tím, že nastupuje do vysoce rizikového povolání, v němž ho sebemenší klopýtnutí může připravit o pracně vydobyté postavení. Několikaleté tahanice o nárok zůstat v zastávané funkci jsou absurditou, směřující proti předpokladům řádného fungování úřadu. Z tohoto hlediska by módní blouznění o potřebě zvýšení nezávislosti vedoucích státních zástupců zasluhovalo přehodnocení.

Tvrdošíjnost odporu Vlastimila Rampuly je výrazem jeho vztahu k řízenému úřadu. Pan vrchní státní zástupce jistě chápe, že jeho válka s nadřízenými nepřináší soustavě státního zastupitelství nic dobrého, přičemž zdaleka nemá jistotu vítězství po letech. Přesto vzdoruje a spor vede přes média. Odpovědný státní úředník by se takto chovat neměl a určitě by neměl jít s žalobou k soudu. Měl by ale mít nárok na čestný odchod na působiště, v němž by byly jeho kvality náležitě využity a ohodnoceny. Neměl by skončit stejně hanebně jako jeho bývalá olomoucká kolegyně Milena Hojovcová, která disciplinovaně resignovala, aby předešla vzniku dvojvládí při návratu neprávem odvolaného Ivo Ištvána. Za odměnu byla zadupána na nejnižší příčku hierarchie, div ne do bláta.

Domnívám se, že v přetahování o odvolání Vlastimila Rampuly doznívá „válka žalobců“, která vypukla kvůli zásahu státních zástupců ve prospěch záchrany bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Zatím nikdo oficiálně neřekl, že k němu nemělo dojít či že byl zásah skutečně protiprávní. Nicméně opatření, která probíhají od nástupu Nečasovy vlády, nasvědčují tomu, že ztratil oficiální „posvěcení“. Naznačují to personální změny zahájené odvoláním Renaty Vesecké. Všichni, kdo se byť vzdáleně na tomto výplodu politické korupce podíleli, všichni „lidé Renaty Vesecké“ musejí odejít. Není důvod, proč by měl být Vlastimil Rampula výjimkou, zvlášť když během svého působení v nejlepším případě nezvýšil úroveň práce svého úřadu a nahromadil dost vlastních hříchů.

Ministr spravedlnosti to samozřejmě takto tvrdě urbi et orbi nezdůvodní, protože v souvislosti s „kauzou Čunek“ má „máslo na hlavě“ jak ODS, tak on osobně, když vzhledem ke svému postavení odpovědného resortního ministra z té doby má v „kauze Čunek“ nárok na postavení „capo di tutti capi“.

Je v pořádku, že Vlastimil Rampula odchází. Neměli bychom jej ale soudit příliš přísně za to, že během svého působení nedokázal viditelně zvýšit výkonnost svého úřadu. Státní zastupitelství je téměř nereformovatelné. Pouhá výměna vedoucího jedince na vrcholku pyramidy nemůže mít velký vliv. Ve svém celku je státní zastupitelství součástí „sametového podvodu“. Vzniklo z prokuratury protiprávního režimu přemalováním vývěsního štítu, zúžením pravomoci a rozvolněním vnitřní řídící struktury, provázeným snížením účinnosti vnitřního řízení. Na místě zůstala velká část prokurátorů se svými světonázorovými postoji, jimi ovlivněným přístupem k základním lidským právům a svobodám a k trestnímu právu, se zavedenými pracovními postupy a kolegiálními vztahy k těm, kteří po Listopadu přece jen museli odejít. Více než dvacetiletá absence účinného vnějšího dohledu nad jejich činností vykonala také své. Ještě dnes podíl předlistopadových prokurátorů a vojenských prokurátorů na personálním obsazení státního zastupitelství je významný, přičemž více než třetina státních zástupců jsou bývalí členové KSČ (kandidáty členství nepočítaje). „Staří osvědčení soudruzi“ se soustřeďují hlavně na státních zastupitelstvích vyššího stupně a na většině vedoucích míst. Je to nejzachovalejší skanzen výkonné moci předlistopadového režimu. Vedoucí státní zástupce, nezatížený předlistopadovou minulostí, zůstává většinou osamocený a nemá velkou šanci dosáhnout výrazné změny chování podřízeného kolektivu. Vlastimil Rampula není v tomto ohledu výjimkou, potvrzující pravidlo.