Nedotknutelní

Díky velkým trestním případům z letošního roku si veřejnost začíná s překvapením uvědomovat nesmírnou moc státních zástupců. Ozývají se obavy, zda se nekontrolovaná síla jejich úřadu nestává nebezpečím pro stát, jehož zájmy má chránit. V této souvislosti roste zájem o pravidla, jimiž se tajuplný úřad ve svém chování řídí, a to i o ta nepsaná.

Z mnohočetných jednání se státními zástupci všech stupňů a z různých míst jsem vyvodil zkušenost, že k nepsaným pravidlům podnikové kultury státního zastupitelství patří zásada nedotknutelnosti státních zástupců napadených kritikou zvenčí: za křivdu spáchanou na nevinných občanech nesmí přijít odplata. Dalším prvkem je princip výběrové spravedlnosti: ne každému se při posuzování jeho hříchů měří stejně. Dlouholeté působení v ovzduší této kultury zanechává na mravně nepevných jedincích zhoubné stopy, mnohé vede k neodpovědnosti k lidem.

O jednom křiklavém případu důsledku nedotknutelnosti žalobců pojednal týdeník Reflex v 36. čísle letošního ročníku v článku "(Ne)spravedlnost na objednávku" Adély Knapové. Je to hodně drsná četba, doporučitelná jen pro otrlé čtenáře. Článek pojednává o útrapách dvou ruskojazyčných občanů, Vjačeslava Šamanina a Ilfata Gatauilina, usazených trvale v České republice, kteří se díky zaťatosti státní zástupkyně KSZ Brno Evy Ždárské, dozorující horlivé podřízené jejího přítele Roberta Šlachty, dostali do útěkové vazby a setrvali v ní plných šestnáct měsíců, aby nakonec byli zproštěni obžaloby pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně.

Význam výsledku jejich trestního stíhání umocňuje skutečnost, že senátu, který je zprostil, předsedala Dana Kancírová, soudkyně ostrá jako břitva. A dokladem umanutosti Evy Ždárské je její odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci postavené na kritice hodnocení důkazů uplatněného nalézacím soudem. U jinak přísného odvolacího soudu sklidila posměch, daný zčásti i tím, že odvolání pouze proti hodnocení důkazů je v zásadě nepřípustné.

Vyprávěný příběh je pobuřující a autorka jej dobře podala. Přesto je neúplný, protože neříká nic o neúnavném usilování paní Iriny Matulíkové, manželky Vjačeslava Šamanina, která si zaslouží úctu a uznání za vytrvalost v boji o vyproštění manžela z nadbytečné vazby. Napsala desítky podání, vyřídila nespočet telefonátů, uskutečnila nezjistitelný počet intervenčních návštěv u bezcitných úředníků, vše bez viditelného výsledku. Vždy narazila na neústupnost státní zástupkyně Evy Ždárské, která trvala na tom, že vazebně stíhaní obvinění by mohli uprchnout do ciziny, ačkoli bylo zjevné, že oba jsou rodinnými a podnikatelskými vazbami pevně ukotveni v České republice a Vjačeslavu Šamaninovi by při návratu na Ukrajinu možná hrozila smrt. Dostalo se jí mnoha odmítnutí, přesto nikdy boj nevzdala. Stížnosti na postup státní zástupkyně byly zbytečné, protože nadřízení ji obklopili ochranným valem stavovské soudržnosti, jímž se nedalo proniknout.

Později se případu ujal spolek Šalamoun, jehož pokusy o vyvolání kárného řízení, popřípadě trestního stíhání Evy Ždárské a jejího dohledového státního zástupce Vladimíra Kubíka z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci skončily rovněž neúspěšně.

Má-li čtenář pochopit pointu této části příběhu v plné hrůze, musím předsunout odbočku do jiné kauzy, a to do pověstné "kauzy Čunek" a s ní nepřímo spojeného následného dění. Připomínám, že 4. června 2007 vydalo Nejvyšší státní zastupitelství usnesení, jímž odebralo přerovskému státnímu zastupitelství dozor nad trestním stíháním tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka pro podezření z přijetí úplatku a řízení předalo na Okresní státní zastupitelství v Jihlavě, kde je zastavil obvodní státní zástupce pro Prahu 2. Zásah se nepřímo dotkl i Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, která postup přerovských orgánů na základě stížností obhájce několikrát kontrolovala. Okresní státní zástupce Arif Salichov spolu s tehdejším krajským státním zástupcem Petrem Coufalem pak neslýchaným způsobem veřejně zkritizovali práci svých severomoravských kolegů.

Zásah vyvolal velké pobouření ve veřejnosti a odpor dala najevo také významná část státních zástupců. Do věci vstoupil jako capo di tutti capi tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který některé nesouhlasící vedoucí státní zástupce odvolal z jejich funkcí. Byl mezi nimi olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan.

Následně, v květnu 2009 v souvislosti s pádem druhé Topolánkovy vlády, Jiří Pospíšil opustil ministerstvo, ale vrátil se na ně po volbách v r. 2010.

Mezitím probíhalo u správních soudů řízení k žalobám, kterými odvolaní vedoucí státní zástupci napadli Pospíšilovo rozhodnutí. A právě v době, kdy se capo di tutti capi vrátil na ministerstvo, soudy jejich žalobě vyhověly. Jiří Pospíšil pak všechny vrátil na jejich původní místa.

Za nějaký čas přišlo na Městské státní zastupitelství v Brně trestní oznámení na výše zmíněného Petra Coufala, který se měl trestného činu dopustit tím, že denně parkoval své soukromé auto na služebním parkovišti. Napadený si nechal oznámení předložit a po seznámení s ním je poslal ministru Jiřímu Pospíšilovi, který je alibisticky postoupil vrchnímu státnímu zástupci v Olomouci Ivo Ištvanovi. Ten pak podal na Petra Coufala kárnou žalobu kvůli tomu, že nakládal s oznámením proti sobě, ač nebyl ze zákona místně a věcně příslušný. Kárný soud shledal, že se krajský žalobce provinil, ale upustil od uložení trestu. Petr Coufal přesto resignoval na funkci krajského státního zástupce a nyní je řadovým státním zástupcem KSZ Brno.

Nyní se vrátíme k hříšné státní zástupkyni, jejímu dohledovému státnímu zástupci a pokusům spolku Šalamoun o jejich pronásledování. Její ochrana před kárným řízením má významný vedlejší účinek: pokud nebyla odsouzena kárným soudem, stát nesmí vést proti ní regresní řízení o spoluúčast na úhradě odškodného vyplaceného vězněným.

Spolek Šalamoun oslovil v listopadu 2011 nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana informací o případu, zejména o ochranářském postupu státního zastupitelství při vyřizování trestních oznámení Vjačeslava Šamanina a jeho manželky na výše zmíněné státní zástupce a některé další osoby. Podání označil jako "návrh na přezkoumání způsobilosti státních zástupců vykonávat funkci a podnět k prověření podezření na trestnou činnost policistů, státních zástupců a svědků". Obsah směřoval zejména proti výše zmíněným státním zástupcům Evě Žďárské a Vladimíru Kubíkovi, bývalému prokurátorovi a členovi KSČ.

Věc povahy kárného podnětu nevyřídil Pavel Zeman jako kárný žalobce, ale Bohumíra Kopečná, kdysi prokurátorka, později první nejvyšší státní zástupkyně, dnes referentka v kabinetu nejvyššího státního zástupce. Podnět vyhodnotila jako nedůvodný a postoupila jej Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci "k posouzení a dalšímu opatření."

V únoru 2012 se k věci vyjádřil napadený Vladimír Kubík, který v podstatě sdělil tolik, že všechny stížnosti a trestní oznámení, podaná Vjačeslavem Šamaninem a jeho manželkou byla řádně vyřízena a vyhodnocena jako nedůvodná. Postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přezkoumalo Nejvyšší státní zastupitelství s příznivým výsledkem. Přípis byl zakončen upozorněním, že na další taková podání již státní zástupce neodpoví.

Zde se nabízela podobnost s případem Petra Coufala, potrestaného za vyřízení věci, která se týkala jeho osobně. Spolek Šalamoun proto obratem oslovil vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, aby obdobně jako v případě Petra Coufala uplatnil svou kárnou pravomoc vůči Vladimíru Kubíkovi. Upozornil jej, že parkování soukromého auta na služebním parkovišti a podíl na odpovědnosti za věznění dvou nevinných lidí jsou nesouměřitelná provinění.

Jenže Ivo Ištvan v březnovém vyjádření především sdělil, že Vladimír Kubík nejednal svévolně, protože před vyřízením podání spolku Šalamoun s ním seznámil své nadřízené (nad tím, jak se dostalo do jeho nepovolaných rukou, se vrchní žalobce nepozastavil). Dále uvedl, že Vladimír Kubík o sobě nerozhodoval, pouze spolku Šalamoun sdělil, že dohledová činnost Vrchního státního zastupitelství v této věci byla přezkoumána Nejvyšším státním zastupitelstvím, takže není co řešit (Petr Coufal také svou věc neřešil, jen poslal to směšné trestní oznámení ministrovi, aby uvážil, zda jeho jednání není kárným proviněním).

Spolek Šalamoun se k případu vrátil až v červenci 2012, povzbuzen rozhodnutím kárného soudu ve věci Petra Coufala. Vyzval nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, aby zahájil kárné řízení proti Ivo Ištvanovi a Vladimíru Kubíkovi. V případě Evy Žďárské, u které mezitím došlo k promlčení kárného provinění, doporučil postoupení věci policii k zahájení trestního řízení.

Tentokrát odpověděl osobně Pavel Zeman, sice až v září, ale stále ještě ve lhůtě. Sdělil spolku Šalamoun, že jednání všech napadených státních zástupců vyhodnotil jako zákonné a neshledal důvod k podání kárné žaloby na Ivo Ištvana a Vladimíra Kubíka ani k předání věci Evy Žďárské policii.

Spolek Šalamoun se pokusil přimět nejvyššího státního zástupce rozkladem ke změně stanoviska, ale dočkal se pouze říjnového potvrzení platnosti dřívějšího názoru. Totéž se konalo ještě jednou s konečným vyjádřením Pavla Zemana v listopadu 2012.

Obě poslední "kola" byla nadbytečná. Spolek Šalamoun je vyvolal v naději, že Pavel Zeman přece jen změní stanovisko a předejde stížnosti ministrovi.

V lednu r. 2013 se spolek Šalamoun obrátil na ministra spravedlnosti Pavla Blažka s podnětem k přezkoumání rozhodnutí Pavla Zemana a k případnému zahájení kárného řízení s výše zmíněnými státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.

Za ministra vyřídil podnět až v březnu 2013 1. náměstek Daniel Volák. Tlumočil jednoznačné stanovisko ministra: v jednání vedoucích státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v této věci neshledal pochybení.

Dále cesta nevedla: stěžovat si na Pavla Blažka předsedovi vlády Petru Nečasovi by bylo zjevně neúčelné.

Všechna odmítavá vyjádření, která od orgánů obdrželi Vjačeslav Šamanin, Irina Matulíková a spolek Šalamoun, byla zpracována odborně a po formálněprávní stránce jednoznačně vyvracela námitky proti postupu státních zástupců a ministra v této věci. Nicméně tvrzení, že neoprávněné věznění dvou mužů po dobu šestnácti měsíců bylo zákonné, mi připadá absurdní, protože ve skutečnosti šlo o zločin, který ve své podstatě zákonný být nemůže.

Vymáhání postihu pro státní zástupce Evu Žďárskou a Vladimíra Kubíka nepůsobilo spolku Šalamoun žádné potěšení, neboť obecně byly jeho vzájemné vztahy s Pavlem Blažkem, Danielem Volákem, Pavlem Zemanem a Ivo Ištvanem pohodové, i když s posledně jmenovaným míval co do činění jen zřídka.

Z výsledku pokusu Vjačeslava Šamanina, jeho manželky Iriny Matulíkové a spolku Šalamoun o povolání státních zástupců Evy Ždárské a Vladimíra Kubíka k odpovědnosti za způsobení obrovské škody Vjačeslavu Šamaninovi, Ilfatu Gatauilinovi a jejich blízkým šestnáctiměsíční nadbytečnou vazbou vyplývá, že vedení resortu spravedlnosti a státního zastupitelství žije v domnění, že poškozování občanů je nezadatelným právem státních zástupců, za které nesmí být trestáni. Také po nich nesmí být požadována spoluúčast na finančním odškodnění, které kvůli jejich selhání musel stát vyplatit. Pokud nedojde ke změně jejich postojů, neštěstí, které postihlo Vjačeslava Šamanina, Ilfata Gataulina a jejich blízké, může zítra dopadnout na kohokoli z nás.