Rok velké krize – 2009

Napsal jsem sice do nadpisu „rok velké krize“, ale v mých výpiscích se to neprojevilo. Čtu měsíčníky a čtvrtletníky, většinou zahraniční, ale tam aktuality všeho druhu přicházejí až s jistým zpožděním. Nevypisuji si z deníků a týdeníků. Vlastních textů o tehdejší americko-evropské krizi jsem napsal celou řadu a mou hlavní tezí tehdy bylo, že tato, od 30. let minulého století největší krize nebyla způsobena – ač většina médií i politiků tvrdila opak – „selháním trhu“, ale „selháním státu“.

V tomto roce jsme si také připomínali 20. výročí pádu komunismu a já o tom napsal knihu „Kde začíná zítřek“ (Knižní klub, Praha, 2009). Kniha má čtyři části: předvčerejšek, včerejšek, dnešek, zítřek. Napadlo mne podívat se, zda jsem dnešní civilizační krizi před jedenácti lety předvídal. V její závěrečné kapitole jsem napsal, že „klíčem k zítřku pro mne vždy byly antiutopie Orwella, Huxleyho, Zamjatina a dalších“. Říkal jsem, že sloganem dneška začíná být stále více „global governance“, ale dodával jsem „zítra to bude skutečností“. Zmiňoval jsem, že potlačování států „bude znamenat postdemokracii, která je nedemokracií“. Obával jsem se soudcokracie, neboli toho „jak si soudci (a justice vůbec) uzurpují politickou moc“. Napsal jsem, že nečekám revoluci, ale „pohyb od demokracie k nějaké nové formě nedemokracie, ne-li totality“. Tuto poslední kapitolu jsem končil větou, že „se kyvadlo vrací a nastává restaurace něčeho, co se v prvních polistopadových letech nezdálo možné“. Zdá se, že jsem se zásadně nemýlil.

Tento rok byl také soubojem o ratifikaci Lisabonské smlouvy, kterou jsem si já ze všech evropských prezidentů a premiérů nejdéle zdráhal podepsat. O tom existuje knížka „Prezident republiky k Lisabonské smlouvě“ (nakl. Euromedia, Praha, 2009). Ti, kteří zrovna dnes „vzdychají“ nad přijetím údajně ozdravného plánu pro evropskou ekonomiku na summitu EU, by si tuto knihu měli přečíst. Pochopili by, že bez Lisabonské smlouvy by tento nesmyslný plán vzniknout nemohl.

V mých výpiscích v roce 2009 stále ještě dominovalo téma globálního oteplování. V tomto roce byla moje kniha „Modrá, nikoli zelená planeta“ z roku 2009 vydána v Dánsku, v Albánii, ve Slovinsku, ve Francii, v Itálii, a zároveň bylo vydáno její druhé rozšířené vydání u nás doma. Australan Ian McFadyen (v Quadrantu) napsal, že „se náboženství environmentalismu stalo oficiálním náboženstvím západní společnosti“. Nikoli náhodou proto chtějí environmentalisté „preventivní, nikoli adaptivní strategie“. Oni totiž nechtějí, abychom se přirozeně, dobrovolně, evolučně adaptovali, či přizpůsobovali. Oni nás k tomu chtějí přinutit, oni chtějí změnit naše chování.

Další Australan, můj dobrý přítel, předčasně zemřelý Bob Carter (opět v Qadrantu) autoritativně říká, že „žádná obecná (či obecně přijímaná – established) teorie klimatu neexistuje“ a spolu s McKitrickem, Kanaďanem, tvrdí, že „neexistuje ani žádný expert na téma globálního oteplování. V tématu klimatických změn je na většinu relevantních témat každý amatérem“. Přímou zodpovědnost za „nevyváženou veřejnou diskusi o globálním oteplování mají média“. Nejen o tomto tématu. O dnešní koronavirové pandemii také.

O. M. Hartwich, Australan s německými kořeny, píše ve čtvrtletníku Policy o „Právech budoucnosti“ (či o právech na budoucnost, The Rights of the Future) a zlobí se na formulace dnešních progresivistů „zločiny proti budoucím generacím a na ambice dnešním systémem zákonů hájit práva budoucích generací“ (str. 3). To samozřejmě není nic jiného než pokus „dodat další formu legitimnosti dnešním politickým agendám určitých lidí“. Ptá se, chceme-li šetřit zdroje, museli bychom vědět, kolik po nás ještě bude následovat generací. Smíme dnes spotřebovat jednu tisícinu nebo jednu miliontinu z dnes známých, dostupných přírodních zdrojů?

Hezky píše, že budoucím generacím žádné „zdroje“ nedlužíme. Nejlepší, co pro budoucí generace můžeme udělat, je „zanechat jim svobodnou a prosperující společnost, v níž ony samy budou mít možnost se rozhodovat…naše dnešní bohatství neexistuje díky benevolenci minulých generací.“ Ony to, co vykonaly, dělaly pro sebe. (Autor je ekonom a měli jsme spolu jednou zajímavý hodinový rozhovor v australském Public Radio.)

Stále se vrací téma vzdělání. Peter Ryan (říjnový Quadrant) hovoří o „hyperinflaci vzdělání třetího stupně“ a jeho článek se jmenuje „Polovzdělání pro všechny“. Je to více než deset let starý text a od té doby vývoj a vzdělávání značně pokročil – samozřejmě k horšímu. Dnešní koronavirová krize to jen obnažila.

Polák Jakub Lubelski v článku „Mohou mít Evropané stejný postoj k minulosti?“ (Revue politika, č. 2, 2009) říká, že nikoli. Všímá si, že se v Bruselu připravuje Evropský dům paměti a že Poláci budují muzea, zatímco my nic.

Utkává se i s tím, že „ne Solidarita, ale pád Berlínské zdi“ je považován za klíčový moment pro pád komunismu. Pád Berlínské zdi byl samozřejmě jen tečkou. Velmi s ním souhlasím v tom, že není fanouškem „pokusu vytvořit z holokaustu centrální bod na časové ose historie Evropy“. Dodal bych k tomu, co mám ve svých výpiscích o několik stránek dříve, že se Německo snaží nalézt svou „použitelnou minulost“, kolem níž by mohlo zkonstruovat svou funkční, přijatelnou, použitelnou (viable) národní identitu. (Autora této teze jsem si bohužel nepoznamenal.)

Jak jsem už řekl, skoro nic tam nemám z ekonomie. Našel jsem jen své poznámky k recenzi Stephena Kirchnera (v Policy), v níž se její autor vysmívá slovu „bubble“ (bublina), slovu, které se od té doby stalo tak populární. Autor této recenze velmi přesně dodává, že toto slovo nevysvětluje nic, že nemá žádnou „predictive power“. Ono ale nemá ani predikční, ani výkladovou power. Myslím, že jsem ho nikdy nepoužil.

Echo24, 4.8.2020