5.8.2020 | Svátek má Kristián


GLOSY: O světě a politice (18)

3.7.2020

Výpisky z roku ostrých debat o globálním oteplování (rok 2007)

Všiml jsem si, že jsem si ve své prezidentské éře – s menší motivací publikovat různé drobné texty – psal své výpisky kratší a často i jen věty s chybějícím plným odkazem na autora a časopis.

Rok 2007 byl pro mne rokem ponoření se do literatury o globálním oteplování, protože v tomto roce „oteplovači“ výrazně zesílili svůj ničivý globální atak na naši svobodu. Hned 2. ledna jsem si asi nikoli náhodou poznamenal, že „preference času (time preference) je jako koncept východiskem uvažování o ekologii“. Měl bych dodat, že jsem na konci tohoto roku napsal právě na toto téma svůj první článek k této problematice – polemiku s nesmyslně nízkou velikostí diskontní míry v klimatologických modelech hlavních zastánců víry v lidmi způsobené globální oteplování. Právě diskontní sazba je vyjádřením míry oné time preference člověka (a lidí). Málokdo to chápe, není to úplně intuitivní.

Je-li diskontní míra nízká, čas jakoby neplyne. Za sto let je všechno jakoby „na dosah“, všechno je stejně významné a důležité jako dnes, což je samozřejmě předpoklad zcela absurdní. Ať nám alarmisté globálního oteplování nenamlouvají, že jim osobně jde o rok 2120 stejně, jako jim jde o rok 2020. V obou případech jim jde jen a jedině o rok 2020, neboť právě teď (ne až za sto let) se chtějí zviditelnit a proslavit.

Nízká diskontní sazba (a tím způsobené znesmyslnění pohledu na plynutí času) je pro ně zároveň ospravedlněním aplikace nestrukturovaného a nestrukturovatelného „principu předběžné opatrnosti“, který je využíván jako zdůvodnění restriktivní regulace všeho druhu. Princip předběžné opatrnosti jsme si na jaře 2020 více než užili, v období koronavirové krize měl svou hvězdnou chvilku, se Stefanem Zweigem bych řekl, své „Sternstunden“.

V dubnu 2007 v časopise The Freeman napsal o absurditě tohoto principu úžasně vtipná slova John Seemens: „Kdyby žili fanatici principu předběžné opatrnosti už v době kamenné, pravděpodobně by varovali před používáním ohně, protože ten je nebezpečný a znečišťuje. Zabil daleko více lidí než jaderná energie“ (str. 16).

Ve stejném časopise napsal D. J. Boudreaux, že „nejlepší politikou ohledně globálního oteplování je nebrat ho v úvahu a nechat kapitalismus, aby bez přerušení pokračoval ve své cestě, která nás činí zdravějšími a bohatšími“. V naší Revue politika se ptal Ladislav Kurc, zda „je příčinou globálního oteplování oxid uhličitý?“ a odpovídal, že nikoli. Za klíčovou jsem tehdy považoval rozsáhlejší studii P. J. Michaelse „A Review of Recent Global Warming Scare Stories“ (CATO Institute, Policy Analysis, č. 576).

Richard Ebeling (také v časopise The Freeman, který on tehdy redigoval) říká, že „jeden z největších politických mýtů současnosti je to, že politici jsou služebníky veřejnosti“ (public servants), že jsou lidmi zcela altruistického založení, kteří nemají žádné své vlastní zájmy, jenom blaho lidstva. Asi něco takového co předvádí celý svůj život multimiliardář George Soros nebo naši nemiliardáři, shromáždění např. v blaho lidstva zvyšující neziskovce Člověk v tísni. V tomto kontextu, a pro ty, kteří to ne zcela chápou, by bylo vhodné zmínit tzv. školu veřejné volby (Public Choice School), která v rozporu s takovými utopickými představami „modeluje politiky jako svým vlastním zájmem motivované subjekty“. Politici jsou prostě také lidmi.

Eric Jones (v australském čtvrtletníku Policy) zdůrazňuje, že si nemáme plést „národní kulturu“ s „kulturním nacionalismem“ a že „nejjednodušší cestou jak zničit národ je odebrat mu jeho pohádky, pověsti a sny a nahradit je importovanými“. Když vidím knížky pohádek mých malých vnuček, tak tuto jeho tezi tisíckrát podtrhávám. (Pro jistotu dávám do závorky jeho větu, za kterou mi budou spílat dnes tak stěžující si představitelé kultury: „výrobci umění a zábavy jsou lídři ve snaze socializovat riziko a privatizovat si zisky“. Lépe, než jak to vyjádřil Eric Jones, to udělat nelze.)

Dodává, že „moderní informační technologie pomáhají dezintegrovat myšlenku autonomní národní kultury“. Mám pouze velký strach, že vývoj v tomto hrozivém směru za uplynulých třináct let od zapsání si této teze výrazně pokročil.

V první polovině právě skončené dekády jsem si zoufal nad politikou (resp. nepolitikou) Davida Camerona. Nevěděl jsem, že jsem si skoro o desetiletí dříve, na jaře 2007, vypsal tuto větu: „Vypadá to tak, že David Cameron nemá ohledně Evropy žádnou politiku a že se o tomto tématu vůbec nechce bavit“. V okamžiku před brexitovým referentem se to projevilo zcela zřetelně a pochopili to snad i ti, kteří si to – na rozdíl ode mne – dříve neuvědomovali. (Mimochodem, celá ODS.) Nemám rád prozrazování soukromých rozhovorů médiím, proto si nechám pro sebe naši výměnu názorů v období soubojů o Lisabonskou smlouvu.

John Maynard Keynes sice zemřel 34 let před zahájením naší postkomunistické transformace, ale přesto napsal (cituje Joel Mokyr v článku The Power of Ideas v časopise World Economy č. 3, 2007), že „nestačí, aby byl stav po změně lepší, než před ní. Musí být lepší výrazně, aby vykompenzoval všechny obtíže transformace“. Keynes dokonce řekl „all evils“, ale mně se nechce v našem kontextu dopustit, aby někdo zneužil slůvka „zla“. Proto radši obtíže, nebo možná náklady.

Echo24, 30.6.2020

www.klaus.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.