Proč je pro nás občany válka v Afghánistánu luxus

Sociální média ukazují leccos nelibého. Třeba to, jak často se tam českým vojákům na zahraničních misích říká žoldáci – ve smyslu ti, kteří pro peníze šíří agresi, násilí a nestabilitu do zemí jako Afghánistán. Pomiňme teď morální i estetické soudy. Nechme stranou, zda nálepku „žoldáci“ používají ideologové, trollové či prostě lidé zapšklí (pravdě nejblíže bude ta poslední možnost). Zkusme si místo toho položit otázku: Co by ti, kteří se navážejí do českých „žoldáků“, říkali, kdyby u nás stále ještě fungovaly povinné odvody, povinná vojenská služba a povinné nasazování podle rozhodnutí velitelů? Nenadávali by odpůrci „žoldáků“ ještě více?

Profesionální armádu bereme už jako samozřejmost. Málo si uvědomujeme, že se do ní hlásí jen ti, kteří o to mají sami zájem, a že na mise jdou pouze ti, kteří dobrovolně přijímají pro jiné nepřijatelnou míru rizika. Že za to berou žold? Na tom není nic špatného. Žold se říkalo „služnému“ i v komunistické Československé lidové armádě. Říkali to nejenom vojáci povinné základní služby, ale i nižší důstojníci (nebyl-li nablízku nějaký ideologický fanatik). V tom problém není, respektive pokud je, tak je to problém státního rozpočtu a částky peněz pro armádu.

Mnohem větší problém by mohly představovat povinné odvody, kdybychom profesionální armádu neměli. Stačí se v duchu přenést o půlstoletí zpět nebo se podívat na nějaký ze slavných amerických filmů líčících éru války ve Vietnamu. Proč se v USA pořádaly mohutné demonstrace proti válce? Že by ze sympatií s Vietnamem, jeho těžce zkoušeným lidem, Ho Či Minem a severovietnamskými komunisty? Ale kdež. Hlavní motivací byl odpor proti povinným odvodům do války v tehdejším „Afghánistánu“. Proto se pálily povolávací rozkazy. Proto Richard Nixon vyhrál prezidentské volby i v roce 1972, když slíbil, že povinné odvody zastaví – a slib splnil.

To vše připomínají zprávy o Afghánistánu i padlých v této válce. Mohlo by být daleko hůř.

LN, 9.8.2018