GLOSA: Riskující Klaus
Mohlo by to být pro jakéhokoli příštího prezidenta ponaučení, aby neumazával svůj postmonarchistický stolec všední politickou špínou. Proto také uchazeči o hradní podnájem ve své předvolební kampani slibují, že budou nadstranickými prezidenty všech, nikoli jen koaliční většiny. Porušení tohoto závazku jindy tolerantní veřejné mínění neodpouští. Zato soudím, že Klausově oblibě neublížil ani prostořeký vicekancléř Hájek, ani sklon napadat Ústavní soud, ani nějaký ten pardon v podobě prezidentské milosti. Sotva pak mohla prezidenta poškodit etuda s chilským protokolárním perem, jehož hodnota určitě nepřekročila cenu za chyby v ekonomické transformaci v devadesátých letech, nemluvě o politicky nákladných aférách s tajnými účty a mrtvými sponzory ODS.
Václavu Klausovi už bylo většinovou populací odpuštěno ledacos. Tím spíš by mu ale slušela zdrženlivost. Kladení věnců a pronášení projevů zvládá bravurně. Jeho zápisky ze zahraničních výprav, v těchto dnech například z Ázerbajdžánu, musí milovníci cestopisů hltat v denním tisku s upřímným nadšením. Jakmile však Václav Klaus vypadne z role, v níž je za hvězdu, začne to schytávat zleva zprava. Leč marná sláva, popularita je fajn, ale vládnutí voní víc. O ceremoniální úlohu Klaus nikdy nestál a exekutiva jej přitahuje jako medvěda med. A tak než se pokusí o vlastní stranický návrat, počítejme s tím, že ve Strakově akademii bude úřadovat neviditelná ruka prezidenta jaksi neoficiálně.
Psáno pro ČRo1
