No, nevím, nevím, jestli zmínka o Sarajevu je zrovna nejšťastnějším přirovnáním. Ale když už přistoupíme na Bémovo vyvolávání duchů minulosti, možná se leckomu kladné a záporné postavy této hry vyjeví úplně obráceně, než jak to pražský primátor asi myslel.

Žofínská skupina Topolánkových věrných někomu možná připomene spíše senátory a poslance, kteří se po sarajevském atentátu, to jest v nejtěžší chvíli svého předsedy, sešli na jeho podporu. A naopak dvojice Bém – Bendl, zdůvodňující z televizní obrazovky, proč má předseda padnout, dá leckomu vzpomenout na temné postavy rumlovsko pilipovského dua. (Petře, promiň, ale Pavel si o takové přirovnání těmi svými „prázdnými a falešnými“ kecy fakt koleduje.)

A propos – když jsme u těch metafor. Pavel Bém má samozřejmě pravdu, když varuje, že v lodi je metr vody. Problém je v tom, že mnoho spolustraníků si myslí, že ta voda je tam také proto, že právě on sám v posledních měsících do trupu usilovně navrtával díry. A blazeovaného kapitána s nebozezem v ruce si prostě představit nedovedou. To raděj toho polepšeného hrubiána.