Kráčel by Miloš Zeman cestou Člověka v tísni?

Že obraz má velkou sílu, věděl už Lenin. I proto láká fotografie z jedné audience. Nalevo sedí Miloš Zeman, proti němu stojí Svjatlana Cichanouská. A titulek na webu hlásá: Zeman popřál Cichanouské vítězství v boji s běloruským diktátorem Lukašenkem. Nedělá si z nás prezident či redakce webu legraci? Ta otázka našince napadne. Tedy pokud si uvědomí, že Cichanouská zosobňuje nevládní sektor, exilovou opozici a v mnohých očích touhu po barevné revoluci. Kdežto Zeman zosobňuje oponenturu, ba výsměch tomu všemu. Ale možná to tak prvoplánově být nemusí.

Miloš Zeman obdivuje silné muže, jako je čínský Si či ruský Putin. Z čehož by se dalo usuzovat, že za jednoho z nich pokládá i běloruského Lukašenka. Ale Zeman obdivuje i hrdiny. A marná sláva, ztělesňuje-li někdo v dnešním brutálním Bělorusku roli hrdiny (ač o ni sám neusiloval), jsou to lidé jako Cichanouská. Ač je političkou v exilu, ač je z pohledu Lukašenka i Putina lžiprezidentkou, byla u nás přijata s de facto prezidentskými poctami. Nepřekvapí, že ji tak přijal předseda Senátu Vystrčil, ale že ji tak přijal i prezident Zeman, svědčí o něčem spíše nečekaném.

Zdá se, že Zeman si na stará kolena dopřává suverénní gesta, ba že ho to i baví. Jenže praktická politika se ubírá jinudy. Česko není takovým hybatelem, aby dokázalo v EU prosadit svou „běloruskou politiku“, třeba zvláštní sankce. Ale v nižší lize politiky drobných kroků až takoví outsideři nejsme.

Kdo ji sleduje, musel si všimnout, že svoji „běloruskou politiku“ (vedle třeba kubánské) má organizace Člověk v tísni. Nerozhoduje o sankcích, ale upozorňuje na ty či ony Bělorusy doma (i ve vězení), v exilu a také u nás. Neorganizuje barevné revoluce, ale má zkušenosti, sociální kapitál a vědomosti, kdy, kde, komu a jak lze pomoci. Ano, v neposlední řadě přes party typu Člověk v tísni vede cesta k „běloruské politice“ Prahy. Jen představa, že právě touto cestou by kráčel i prezident Zeman, působí jaksi mimozemsky.

LN, 9.6.2021