Přeshraniční cestování - 48 hodin v chaosu současnosti

Jsou důležitější medicínská opatření, nebo rodina? V neděli 8. března se na Mezinárodní den žen tisíce smíšených rodin vidělo naposledy. Už je to dvanáctý týden. Téměř tři měsíce.

Politici kvůli koronavirové karanténě zrušili Schengen a uzavřeli národní hranice jednotlivých států. Přitom si nevšimli, že původní národní hranice už několik desítek let v podstatě neexistují. V případě České a Slovenské republiky jde dokonce o celou řadu desítek let. Lidé bez ohledu na původní státní hranice žili spolu jako jedna rodina. Desetitisíce, možná statisíce smíšených rodin, manželství, partnerů, dětí, babiček a dědečků, příbuzenstva a přátel na české, slovenské, polské, maďarské, německé nebo rakouské straně. Středoevropský prostor. Lidé v něm každý den přes hranice jezdí do škol, za prací, službami, k lékaři. Na obou stranách mají majetky, domy, pole, zahrady, starají se o zvířata. V jednom státě pracují, ve druhém žijí. Politici však v pracovním týdnu po Dni žen uzavřeli hranice, smíšené rodiny se od té doby neviděly. Perspektiva do budoucna nejasná.

Jako podmínku k řešení přeshraničního styku s rodinou nebo možnost chodit do práce nám naši politici nabídli dvoutýdenní karanténu. Nebo koronavirový test. Zdraví lidé si ho museli pořídit za 2 500 až 3 000 korun, kvůli regulaci ceny v současnosti stojí přibližně do 1 800 korun. Nemocnice se vzápětí ozvaly, že jim tato regulace nezaplatí testovací náklady, a tak snad dnes příslušnou vyhláškou dostávají od státu kompenzaci. Zdraví lidé, kteří test ze své vůle vůbec nepotřebují, si ho však musejí hradit sami. V době, kdy mnozí mají hluboko do kapsy. I celé rodiny. Test, který sám o sobě nedokazuje nic jiného, než že ve chvíli, kdy jste se otestovali, jste byli zdraví. Mezitím jste se mohli nakazit od nemocných v testovacím stanu nebo při cestě domů, v MHD, obchodě, na ulici… Na Slovensku vám ani test nepomohl, museli jste při překročení hranic automaticky do státní karantény. Na dva týdny do státního zařízení, školy či internátu. I s nemocnými. Na vlastní náklady. Ať tak či onak, karanténa domácí nebo státní, stejně jste v práci nebo s rodinou nebyli. Pomíjím, že se při tom zcela vytratilo lékařské tajemství a o svém zdraví se už třetí měsíc musíme svěřovat zcela cizím lidem.

Nyní ve 12. týdnu odloučení se rýsují lepší časy. Už nebudeme muset platit za test nebo žít v karanténní izolaci jen proto, že chceme být s rodinou. Tedy alespoň na české a slovenské straně se můžeme bez testů a karantény vidět na 48 hodin. Anebo na pár okamžiků? Například pokud jede žena ze Slovenska z Popradu za svým mužem do Prahy, cesta autem (vlaky nejezdí) ze slovenských hranic do Prahy může trvat přibližně 4 až 5 hodin, kolona na dálnici D1 to může prodloužit o 1 či 2 hodiny, cesta zpátky rovněž 4 až 5 hodin plus kolony, k tomu fronta na ucpaných hranicích bývá i 7 hodin. To je celkem možná 15 či 20 hodin cesty, přičemž mám na mysli hranice ze směru z Bratislavy, pokud by šlo o přechod u Mostů u Jablunkova ze směru ze Žiliny, to jsou celkem další 4 hodiny cestování. A to nepočítám cestu z Popradu tam a zpět na slovenské hranice, což je celkem dalších 10 hodin.

Zkrátka půl dne až jeden den, někdy i více člověk stráví na cestě. Dorazíte za manželem, rodinou. Po vyčerpávající cestě a před dlouhou cestou nazpátek se musíte vyspat. Navíc těžko si představit, co se bude dít, když se nyní dají najednou do pohybu desetitisíce izolovaných rodinných příslušníků přes hranice tam a zpět. Ony se asi ale hned tak do pohybu nedají. Nikdo totiž neví, jak dlouho trvá cesta tam a zpátky a co se dá za 48 hodin stihnout. Je třeba cestu plánovat s časovou rezervou, z času návštěvy manželů, rodin mnoho hodin nezbývá. Jde samozřejmě jen o výše uvedený příklad Prahy a Popradu. Cesty mohou být reálně kratší nebo delší, více nebo méně vzdálená místa našich domovů, méně nebo více hodin na cestách, v kolonách na dálnicích a na hranicích. Cestování to je ale v každém případě pro pevné nervy. I pobyt, myšlenky na návrat, jak to dopadne. Pokud to nestihnete do 48 hodin, jdete opět na test nebo do karantény.

Toto opatření však už neplatí pro česko-německé a rakouské rodiny, ti stále musejí mít test nebo karanténu. Česko-polské rodiny jsou na tom ještě hůř, v nedohlednu, momentálně žijí v největší nejistotě. Otevření hranic s Polskem prý není na stole, což z úst politika není příliš soustrastné vyjádření. Už padlo ale i horší, například že lidé za hranicemi jsou jen vyjící psi, kterých si nemáme všímat.

Kdy život v rodinách přestane být návštěvou? Omezenou na 48 hodin nebo jinak? A bude se tato situace na podzim či na jaře, až přijde další epidemie, opakovat? Budeme zase namísto svého manželského, partnerského a rodinného kontaktu, fyzické blízkosti nejbližších moci sdílet jen štěstí druhých, například o Velikonocích v televizi sledovat premiéra, jak usměvavý od ucha k uchu honí po zahradě s velkým karabáčem svou manželku? To už nám asi stačit nebude.