Stál jsem tehdy před branou. S nápisem „Teenagerovské období života“. Bylo mi dvanáct a ze všech školních předmětů jsem měl nejraději zeměpis.

Takový žák má, chtě nechtě, blízko k politice. Tolik jsem tehdy v osmašedesátém chápal: že se dýchá svobodněji, panuje volnější nálada, je víc radosti a pohody, žádná nucená křeč.

Ano: pro lid vs vrchnost neplatilo ono striktní „my“ a „oni“. Lid své vrchnosti věřil a měl ji svým způsobem rád. Před 21. srpnem a jistou dobu i po něm. Nikoli naoko a ze strachu, nikoli „dobrovolně povinně“, ale vskutku dobrovolně. Jeden z nápisů té doby: „Dubček, Svoboda – síla národa.“

Pak přišel jednadvacátý srpen. Šok, který národ ještě víc stmelil. Tak viditelně a nefalšovaně patrně poprvé od skončení války - a do listopadu 1989 naposledy. Něco se stalo a to něco mělo své označení. Nejfrekventovanější termín: OKUPACE. Také lze použít pojmu INVAZE a rovněž slovo, které komunistická propaganda tak ráda aplikovala ve vztahu k Západu: AGRESE.

V žádném případě by mě, dvanáctiletého jinocha, ani ve snu nenapadlo, že by mohlo jít o jakýkoli druh POMOCI, potažmo bratrské a internacionální. Když vám někdo rozbije hubu proto, že už nechcete žít tak, jak poroučí on, je to z prosté selské logiky akt odsouzeníhodného násilí, nikoli pomoci hodné ocenění. Tvrdit opak je pokus udělat z normálně uvažujících lidí blbce.

To přesně se po 21. srpnu 1968 stalo. Ti, jimž národ důvěřoval, žel až příliš, z něj udělali bezmocné hlupáky. Podveden, ponížen a bezmezně zklamán jsem se cítil i já – v okamžiku, kdy se z okupace stala bratrská pomoc a z učebnicového příkladu agresevýznamově neutrální vstup vojsk. V té chvíli se ve mně cosi zlomilo – a já, dítko v té době hledající své budoucí politické ukotvení, jsem se na doživotí postavil na druhou stranu: proti „nim“, což nebyli v té době už jen Brežněv a spol., ale i naši představitelé, ona údajná „síla národa“ (Dubček, Svoboda a spol.) - politici, kteří akceptovali terminologické salto mortale, „transformaci“ okupace v bratrskou pomoc. (Pikantní je, že agrese byla oficiálně interpretována jako pomoc těmi nahoře, kdo se pak stali její obětí. Inu, co čekat od spolku samozvaných spasitelů světa, který pošle na šibenici nejen oponenty, ale i vlastního generálního tajemníka – už tehdy mělo být jasné, že komunistům nelze věřit ani pozdrav, leč pozdě bycha honit.)

Toto podřízení se agresorovi bylo ještě horší než samotná agrese: zradí-li soused – přítel (údajný), je to zlé. A zradí-li vlastní rodina? Jak to pojmenovat? Právě tak jsem se tehdy cítil.

Nebyl to jediný důvod, ale jeden z podstatných pro to, abych se ke všemu komunistickému, potažmo levicovému postavil odmítavě. Zázračná proměna okupace v bratrskou pomoc, tato štítivě hnusná posrpnová lež, tak měla jeden nezamýšlený efekt: přispěla k tomu, že jsem se později, kdy jsem bral víc rozumu, stal pravicově smýšlejícím demokratem. Bylo jasné, že komunisté, byť by jakkoli usilovali o co nejvlídnější lidskou tvář, nemohou z podstaty věci překročit svůj stín – a že tedy od nich nikdy nic dobrého čekat nelze. Byla by to pošetilost.

Tragikomedie éry tzv. normalizace, kdy lidé, kteří 21. 8. 1968 drželi skálopevné přesvědčení, že to, čeho jsou svědky, je okupace a nic než okupace, byli nuceni zradit toto své přesvědčení a přijmout posrpnovou lež, je dalším z otřesných důkazů toho, co jsou vládnoucí komunisté zač. „Normalizační“ vrchnost v čele s Husákem se chovala naprosto stejně jako ti, vůči nimž pociťujeme to nejhlubší opovržení: myšleni jsou horliví čeští přisluhovači nacistických okupantů za protektorátu. Ano, až na takové morální dno klesli komunisté, kteří u nás v únoru 1948 usurpovali moc – a i tehdy byla jejich mocným nástrojem ďábelsky rafinovaná lež: operovali se slovy, kterým dali svůj vlastní význam.

Nikoli Dubček, nikoli Gorby, ale Reagan

Srpen 1968 ukázal, že komunismus je nereformovatelný. Viděno zpětným pohledem, řešením nebyl „Dubček, Svoboda“, ale Reagan a jeho politika, která vedla k pádu komunistického bloku. Je omyl domnívat se, že „hlavním hrdinou“ je Gorbačov – to byl pouze nástroj sebedestrukce Říše zla. Gorbačov byla toliko vynucená reakce bolševiků v Kremlu na reaganovskou sílu, která tak posléze přinesla své ovoce.