Koupili jsme si přehrávač na filmové placky a budeme se dívat na filmy. Je to zásadní prohlášení, ba přiznání, protože až dosud jsme neměli ani televizi, natož přehrávač na filmové placky. Bylo na mně, abych přístroj instaloval. Zapojil jsem ho k televizoru a vyskočilo na mne z obrazovky menu. Žádalo po mně, abych nastavil to či ono... a ono to nějak nešlo.

Uvědomoval jsem si, že naladit televizory dovedou děti do deseti let a ty starší onu schopnost ztrácejí a to je příznak nadcházející dospělosti, něco jako chmýří na jinochově horním rtu. Což je postřeh důvtipný, ale v danou chvíli nepříliš praktický. Má nervozita rostla, pořád jsem něco mačkal na dálkovém ovladači, až najednou se něco stalo a nastavil jsem si jako jednací jazyk shqip.

Teď už vím, že shqip je albánština, hovoří jím sedm a půl milionu lidí v Albánii, Kosovu, západní Makedonii, jižní Černé hoře, jižním Srbsku a severozápadním Řecku. Já ale mezi těch sedm a půl milionu fatálně nepatřím a neuměl jsem najít cestu zpátky. Navíc jsem zjistil, že jak jsem byl nesvůj, popadl jsem ovladač obráceně, jaksi hlavou dolů, a proto mě ty šipečky neposlouchaly.

Dopadlo to dobře. Nakonec jsem usoudil, že jedna z četných a zcela nesrozumitelných položek musí být volba jazyka a tam že češtinu najdu. Tak se i stalo. Ale ty chvíle, kdy jsem si myslel, že si budu muset koupit učebnici albánštiny, to nebyly povznášející chvíle.

Možná je to kapitulace

Až do dnešního dne jsme mohli já i Ljuba tvrdit s určitou dávkou hrdosti, že nemáme televizi. V posledních dnech to nebylo tvrzení zcela pravdivé, protože televizi, tedy televizor máme, ale není připojen jinam než na DVD přehrávač a televizní signál nepřijímá. Dnes k nám přijdou pánové antéňáci, na komín připevní tu hnusnou věc připomínající okousanou rybu a do televizoru se pořine to, čemu se říká televizní program.

Oba jsme rozhodnuti na televizní progam nekoukat. Ale to jsme byli také rozhodnuti nekoupit televizor! Určitou dobu jsem se vymlouval na drahotu přístrojů a prohlašoval jsem, že ho koupím, až jeho cena klesne pod 20 tisíc. Dneska koupíte TV pod deset, ba i pod pět, ba i pod tři tisíce.

Tomu se říká plíživá kapitulace. Včera večer jsem se s Norou díval na film z DVD, na mou oblíbenou komedii Na titulní straně. Nora ležela vedle mě na kanapi a hlavu mi položila do klína. To, že jsem ji pustil na kanape, je taky plíživá kapitulace (do postele nesmí!). Ale jak mě tou hlavičkou v klíně hřála, byla to kapitulace příjemná.

Není třeba pořád vítězit.

Mračení nad Bondem

Mračení? Našinec by se měl spíš radovat. S novým Bondem přichází rošťácká radost do našich duší. Přesto musím začít mračením.

Především, Bondi se u nás tradičně uvíděli 7 minut po půlnoci, v noci ze středy na čtvrtek. No a bum, tentokrát to bylo ze čtvrtka na pátek. Ne snad, že bych se šel mačkat k pokladně. O půlnoci spinkám. Jen jednou jsem se nechal vylákat na tuhle 007 hodinu ranní a druhý den mi museli vyprávět, o čem to bylo. Ale principiálně s posunutím nesouhlasím, tím spíš, že jsem chtěl jít do kina ve čtvrtek vpodvečer... na Bonda a ne na nějaký animáč.

No a druhé mračení se týká piva Heineken. Bond prý už nepije vodku s martini, protřepat, nemíchat, pije pivčo. Tak to jsem opravdu zvědavý, jakou bude mít mušku... Odborně se tomu říká "product placement": vyrábíte koloběžky, přispějete 50 milionů na výrobu bondovky a James se bude prohánět na vaší koloběžce. Na to jsme byli zvyklí, kvůli tomu Bond střídal auta, měl hodinky Rolex. Všechno je v pořádku, ale na to martini a vodku sahat neměli.

Už proto, že pivo nemám rád, kdežto martini, zvláště pak extra dry, to si nechám říct...

Není třeba pořád vítězit.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena