Za vyučenou
Včera jsme byli na procházce ve Zlatém údolí. To se jde od nás do sousedních Černík, ty obejdeme až vejdeme do lesa a tam narazíme na potůček, který klesá a klesá a nabírá další potůčky, až je z něho skoro velký potok se strmými vysokými břehy. Je tam jedno místo, kde obvykle vystoupáme nahoru a jsme zase v Černíkách a vracíme se domů.
Včera bylo nějak víc času a podnikavosti. Šli jsme tedy ještě níže (pak se tento potok vlévá do Záhořanského potoka), až jsme došli k moc krásným chatkám, které jsme obešli a podle nich vyšli nahoru.
Nahoře byla pastvina obehnaná dřevěnými trámky a mezi nimi byly natažené dráty elektrického ohradníku. Prstíkem jsem vyzkoušel, zdali jsou pod proudem. Nebyly. Takže jsme přelezli na tu pastvinu a šli tím směrem, kde jsme tušili Černíky a za nimi Zvoli. Přiběhli dva veselí koníčci si nás prohlédnout, pak z bujnosti honili Iris a ta z toho měla legraci a takto v družné zábavě jsme pastvinu přešli. Iris jako obvykle překonávala překážku první. Jenže ouha, tady dráty byly pod proudem. Chudák Irda kvíkla a byla ta tam. Zanadával jsem, rukávem jsme si izoloval ruku, roztáhl dráty, aby mohl Ljuba prolézt. Jen tak jsem slyšel, že mi koníčkové asistují. Já je slyšel a Ljuba viděla: oni, jak si spolu hráli, si vesele poskočili a kopyto minulo můj vystrčený zadek o pět centimetrů!
Bylo to i nadále napínavé. Irda nám zmizela v rokli. Vlevo nebo vpravo? Rozdělili jsme se, abychom ji hledali každý na jednu stranu a že si zavoláme mobilem, až ji jeden nebo druhý najde. Jenže v rokli nebyl signál.
Zkrátka, poučení je jasné teď, kdy je vše v pořádku a Iris mi podřimuje na pelechu pod psacím stolem: koňská pastvina je pro koně a ne pro pejsky a a pro voly, kteří tam lezou.

Že prý létají netopýři
Četl jsem, že teplá zima vylákala už netopýry. Ty jsem tedy zatím neviděl (ostatně, u nás ve Zvoli jsem je zatím ještě nikdy neviděl, ti létali kolem našich oken, když jsem ještě bydlel v Praze), zato rozkvetl vilín. To je ten úžasný keř, který dokáže žlutě kvést, i když je všude kolem sníh. Nemá na sobě jediný lísteček, zato spoustu žlutých kvítků. Vydrží mu to hodně dlouho, až do příletu hmyzu. To mu začnou kvítka olizovat včeličky a brzy je po parádě. Taky jsem už viděl první kočičky, tedy ty stromovité, nikoli čtyřnohé.

Také Iris postřehla, že se něco se zimou divného děje a pobíhá teď s čumákem u země, má čmuchací náladu, jak jsem tomu říkal, když to popadlo Barta. Včera večer jsme vyšli na procházku, a najednou se zpoza rohu vyřítili dva volně ložení psi. Jednoho jsem sotva zahlíd, hned zmizel ve tmě, ten druhý se zastavil a koukal na nás. Byl to statný pes, ridžbek, pokud jsem si stačil všimnout. Jindy by Irda koukala co nejdřív zmizet! Teď ne, rozběhla se k němu kamarádit!
Podotýkám, že jí je dvanáct a že je už sedm let vykastrovaná...
Pak jsme pokračovali v procházce a já vzpomínal a přemýšlel, jak by to všechno dopadlo, kdyby na místě Iris byl Bart. Veterina, pohotovost, penicilinové injekce, hádka, čí pes byl víc volně ložený...
Jen pro informaci, Bart se už dávno nepere. Starý pán je rád, když dojde na opatrnou procházku přes palouk k plácku s lavičkami.

Jak jsem křupal
Včera odpoledne jsem v rámci Institutu digitální fotografie zahajoval nový seminář - o použití objektivů zůzných ohniskových vzdáleností a úhlů záběru. Uf! Snad jsem to napsal správně. Začali jsme praktickou částí ve Vojanových sadech a pak jsme se metrem přestěhovali k nám, do počítačové učebny v sídle IDIFu v Hálkově ulici.
Posluchači seděli u svých počítačů, já chodil uličkou a moudře promlouval a hned slyším - křup, křup. Podívám se, a jak bych nedělal křup, křup, když je na zemi nasviníno! Bláto z bot.
Málem mě to připravilo o duševní rovnoháhu. To jsem ale čuně, říkal jsem si. No jo, jak jinak, byli jsme v parku a bylo tam tak trochu blátivo a cesta metrem není dlouhá a od metra je to do Hálkovy blízko, bláto se nestačilo odloupat...
Křup, křup.
Přes dvě a půl hodiny jsem takto křupal a pocit viny ve mě narůstal takřka lavinovitě. No a pak to všechno skončilo, seminář jsme uzavřeli, rozdal jsem certifikáty, posluchači se loučili a odcházeli a já koukám, jak ten jeden jde, z traktorových podrážek se mu odlupují koláče bláta.
Nikoli já, ale on nasvinil na podlahu!
Za to můžou ale ženský. Kolikrát jsem slyšel z jejich rtíků sladké slůvko "prase", že mě nenapadlo, že by prase mohl po změnu být někdo jinej...

Výstava fotek Krbová, Neff, Šilha, Svatoš, Vepřek
Od 6. ledna visí v galerii Svatošova nakladatelství v Budějovické ulici č. 55 v Praze. Fotky byly pořízeny loni v létě v Keňi. Kdybyste se chtěli na výstavu podívat, tady je mapa, kde to je.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena

Ondřej Neff