Zase kornout
Tentokrát je to Gari, trhla si kůži na boku, nic vážného, ale co je to platné, musí se to zahojit a bez kornoutu na hlavě to nejde. V sobotu veterina, desinfekce, injekce, klasická operace.

Gari to snáší statečně. Není to poprvé a jak ji znám, magora, nedá se počítat, že to je naposled. Kdo leze kam nemá? Gari. Kdo má kornout na hlavě? Gari. Říká se tomu osudová spravedlnost.

Psí logika
Gari chodí s kornoutem na hlavě i na procházku. Nechci riskovat, že se otočím a ona toho využije a bude si lízat ránu, která se tak dobře hojí – a proto určitě svědí, jak už to hojící se rány dělají. Potkáváme pejsky – pořád stejné, je to tady u nás za humny psí korzo – ale teď se pejskové Gari bojí. Jindy se kamarádí, teď jako by zapomněli.

Vidí kornout a myslí si, to je ale hodně nebezpečný pes, že má kornout na hlavě! Přitom ona ho má proto, že se moc kamarádila a kamarádský pes ji rycnul. Vzpomínám na tu epizodu se Sedmi statečných, kde Yul Brynner pomáhá vesničanů najmout pistolníky a jeden vesničan povídá:

‟To bude správný chlapík, podívejte se, kolik má na sobě jizev!‟
‟Potřebujeme toho, kdo mu je udělal,‟ na to Brynner.
Už aby to bylo za námi a mohli jsme se kamarádit!

Druhá várka
Rok co rok vaří Ljuba bezinkový sirup. Je to skvělé pitíčko, má jednu vadu – aby vzniklo, musí se natrhat bezinky. První várku jsme zvládli za asistence Gari a Nory celkem v pohodě, na druhou várku jsme se vypravili jen tři (já a pejskové) a byl to vcelku masakr.

Vidíte keř obsypaný bílými květy a zamíříte k němu. Brzy slyšíte podle štěkotu, že pejskové jsou u cíle. Kopřivami a svlačcem se prodírají mnohem snadněji než já. Když se k nim připojíte uvidíte květy vysoko nad hlavou, mimo dosah.

A tak dále, nemá smysl pokračovat. Elementární spravedlnost ale existuje: ani Gari, ani Nora si bezinkové limčy necucnou.

Za vrátky
Na pozemek vedou vrátka a taky široká vrata na stání pro auta. Pejskové milují vrata a kdykoli je pootevřu, vyběhnou ven, protože na ulici je to na rozpáleném asfaltu mnohem lepší než doma na trávníku. Dnes to bylo s malou obměnou.

Otevřel jsem vrata, jen málo, abych stačil vyvézt popelnici na chodník. Gari vyběhla ven. Umístil jsem popelnici na správné místo a volám na Gari, ať se vrátí. Ona totiž ta vrata jsou na motor a ten má fotobuňku a velmi často pejskové přetnou paprsek. Gari nedbala, stála a čuměla na vrátka.

Zavřel jsme tedy vrata a jdu k vrátkům se podívat, co se děje. Stála tam Nora a čuměla na vrátka z druhé strany. Jsou to dvě čumendy.

Horko, pane, horko
A je to tady, Nora nechce po poledni na procházku. Vyšli jsme docela dost po poledni, mohlo být ke třetí, ale i tak se Nora zastavila u vrátek. Pokračoval jsem jen s Gari a teprve za chvíli Noře povolily nervy a ploužila se stínem za námi. Abych Garince ulevil, sundal jsem jí trychtýř z hlavy a dával pozor, aby se nezastavila a nelízala se.

Zítra tedy půdu po obědě jen s Garinou. A je mi jasné, že sotva vytáhneme paty, bude Nora doma kvílet: oni mě tu nechali! Oni se na mě docela sprostě vybodli!