Ví, kam vejrat
Jsme po večeři, rozumějte: i pejskové dostali do misek granule. Poté vejrají v kuchyni. Chápu ten pokyn. Je večer a zaslouží si dobrotu. Sáhnu tedy do pytlíku a dám Gari i Noře kousek sušeného masíčka. Nora odchází, Gari vejrá.

Váhám. Je neděle večer, obě byly hodné, nezlobily. Sáhnu tedy do ledničky a vytáhnu kousek sejra. Přivolám Noru – obě musí dostat stejným dílem. Snědí sejra, Nora odchází a Gari zůstává a vejrá. Začínám se zlobit. Zvedám hlas. Gari nedbá a vejrá. Napadne mě, kam že vejrá. Hledí na kafemašinu mé Ljuby, je to mosazný stroj na preso kafe. Že by se Garině zachtělo ristretta? Nechce se mi věřit. Pak ale si všimnu…
Těsně vedle mašiny leží zapomenuta granule. Ta je předmět vejrání. Dám granuli Garině, pochválím ji… vejrá dál. Vezmu ji do náručí, aby se podívala, že už tam nic, opravdu nic není.

Pak neochotně odchází, přesvědčena, že jsem ji ošidil.

Jak ta legendární vojska
Na podvečerní procházku jsme vyrazili za sluníčka. Časem se zatáhlo a už jsme byli skoro na rohu, když mi na ruku padla první kapka. Přidal jsem do kroku a začalo lejt a já s Gari stačil zapadnout pod střechu stání na auto. Volám na Noru, ať rychle poběží, ta ale stála na dešti a koukala na mě vyčítavě, kdy pohnu kostrou a ten slejvák zarazím.

Nakonec pohnula kostrou sama a do domu vešli garáží, dva suší, jedna mokrá.

Trvalo to snad dvě, tři minuty. Málem nás to chytlo. Málem? Jak se to vezme. Měli jsme 2/3 novou kliku, že jsme dorazili včas jak ta legendární vojska z dávných kronik.

Jste blbečkové!

Odpoledne přišel pan topenář opravit kotel. Ano, divte se – oprava kotle uprostřed léta, nebývalý to jev! Kdy jindy se má kotel podělat, než na předělu ledna a února? Mohl bych to vysvětlit, ale fatálně bych se vzdálil jádru věci, vzdálil bych se dvěma blbečkům, Gari a Noře.

Seděl jsem u počítače a tahle dvojka začala dole štěkat. Šel jsem tedy k oknu koupelny, je odtud vidět na vrátka: no ovšem, pan topenář. Šel jsem tedy otevřít. Gari s Norou vřeštěly v předsíni.

Proč blbečkové? Protože byly otevřené dveře na terasu a když už chtěly pana topenáře sežrat, stačilo vyběhnout na terasu, oběhnout barák a už ho mohly mít spořádaného dřív, než jsem stačil dojít do koupelny k oknu! Řeknete, že je to normální. Já odpovím, že to dobře vím. Ale pozastavit se nad tím můžu.

Věrná

Po obědě jsem si počkal, až se Nora uvelebí na svém místečku v křovinách, je tam chládek a od země trochu vlhko. Opatrně jsem se pak vplížil do garáže, abych si vytáhl kolo a sjel si do Balíkovny pro knížku (Jeremy Clarkson: Vím že máš duši). Kolo jsem vyvedl z garáže, tiše se přesunul k vrátkům… a vyplula Nora a vyčítavě na mě hleděla:

Opravdu nemůžu jít s tebou?

Nemůžeš, Norinko. Vrať se do křoviny a lehni si na chladnou vlhkou zem. Za chvilku přijdu.

Ono se ot protáhlo, ona ta Balikovna je v sousedním Ohrobci, zkrátka, za 45 minut jsem se vrátil. Nora celou tu dobu, zřejmě stála na sluníčku u vrátek a čekala na mě.

Vedro

Ano, dnes jenom dvě procházky. Pravda, pořádné – ráno jsem byl s Gari a Norou skoro dvě hodiny a po soumraku jsme to taky pořádně natáhli. Přes den se ale obě podobaly spíše vycpaninám než živoucím pejskům.

Jako útěchu jim mohu říkat jediné, teď, když se už setmělo a sepisuji události dne právě zmírajícího: bude hůř! A dokonce má být bouřka, uvidíme (a uslyšíme).