Ucho pokračuje
Nora má zanícenou ranku na uchu, kam ji kousla v hnutí mysli Gari. Ljuba je s dětmi na horách, ucho jsem dostal do správy já. Musím konstatovat, že Nora je dobrý pacient. Dokonce ani nevyžaduje žádné dobrůtky. Když mě vidí, jak k ní jdou s tampónem namočeným do vylouhovaného řepíčku, nasadí trpitelský výraz. Přežila jsem mrazy a vichřice, nechala se bičovat slejváky a krupobitím. Přežiju i vatičku z řepíčkem.

Přitažlivý hnus
Čtyřicet let soužití s pejsky mě přivádí k jednoznačnému závěru, že čím větší hnus, tím líp. Pro ně, ne pro mě. Kdybyste viděli, co jsem včera vytáhl Gari z tlamy, přestali byste Hyenu číst. Navíc, o to hůř, že venku na procházce jsem si všiml, že Gari něco žmoulá. Prošacoval jsem jí hubu a zjistil, že je to hovězí, snad prasečí kloub. Kus kosti. Prostě, u cesty se to válelo a ona to sebrala. Kosti nekladu do kategorie hnusu.

Šli jsme dál až konečně jsme se ocitli před brankou a vidím, že nepřestala žmoulat. Nechci, aby propašovala kost do obýváku a tím méně si to přeje Ljuba. Velím tedy „dej to sem‟, hrábnu a zalovím…

Bleju. Jakási kůže, plesnivé to bylo, šílené… odnesl jsem to do popelnice, je mi jasné, že kdybych to zahodil, objevila by to buď Gari nebo Nora nebo jiný čokl.

Zkrátka, jsou to hovada a milují hnusy.

Nouze naučila Dalibora atd.
Už jsem tu psal o tom, že jsme pro pejsky koupili dvojmisku na stojanu. Nora má ve svých 13 letech bolavá záda a těžko se ohýbá, proto stojan. Ten dvojstojan, tedy jednostojan se dvěma miskami, byl zřejmě vymyšlen tak, aby sloužil jak na jídlo, tak na pití. My dáváme do obou misek vodu, jenže pejskové používají jen misku vpravo a tu vlevo ignorují.

Onehdy jsem si všiml, že jsou obě prázdné a šel jsem tu radostnou novinu sdělit Ljubě. Vyvedla mě z omylu: pravá miska byla vypitá a proto pejskům stojan otočila.

Ale onehdy jsem Noru viděl pít i z levé misky: pravá byla prázdná. Zlaté Daliborovo pravidlo o nouzi přinutitelce platí i pro pejsky.

Půl čtvrtá udeřila
Už se to skoro stalo pravidlem: někdy v rozmezí od půl třetí do půl čtvrté mě Nora vzbudí, abych ji odnesl dolů a nechal ji vyčůrat. Když se to stalo poprvé, byl jsem jaksi z toho rozvrkočen, pak se to dlouho nestalo a když znovu, říkal jsem si, že ji musíme dávat před spaním vyčůrat co nejpozději. No a vidíte, zvykl jsem si. Odnesu ji, samozřejmě nesmím zapomenout vypnout zabezpečovačku, abych netroubil že čůráme (zatím se mi to nestalo) a našel jsem si na dlažkové podlaze v přízemí místo, kudy vede roura topení. Stojím, hřeje mě to do tlapek a koukám na zahradě… jak Nora čůrá? Kdepak, chodí tam a čmuchá a dělá důležitou. Možná ale, že sem tam učůrne, o pejska to člověk nikdy nevím.

Pak přijde, vynesu ji nahoru a je klid. Noční odpočinek s fyzkulturní vložkou.