Dvoutřetinový úspěch
Včerejší krásný den jsme strávili na zahrádce, samozřejmě nikoli povalováním, ale prací (ostatně, to patří k rituálu majitele zahrádky: musí naříkat a bedákovat nad tím, kolik dá ta zahrádka práce). Mravoučným úvodem se dostávám k podstatě sdělení: při tom podělkování se Ljuba dostala až do kouta, kde stojí náš třímetrový cedr - a hned mě volala, ať se jdu podívat.
Pod stromem ležela tři ptáčata, tři holátka. Na cedru jsme před několika dny objevili kosí hnízdo. No a hned bylo jasné, že páteční vichřice stromem tak cloumala, že se hnízdo uvolnilo a holátka vypadla.
Jednomu se zvedal hrudníček. Vzal jsem ho do ruky, otevíralo zobák. I druhé žilo, bez života bylo jen to třetí. Takže jsme holátkům dali vodu, Ljuba je podržela, já vylezl nahoru, vrátil hnízdo do původní polohy a pak jsem holátka vrátil do hnízda. A rodiče zase začali krmit! Tak aspoň něco.
Ležela tam dole na zemi od pátku? Asi ano, pak tedy mají tuhý kořínek. Přišla esemeska, že se v úterý dá čekat další vichřice. Dneska upevním hnízdo drátem...
Kolik asi je takových hnízd v celé zemi, kolik bych potřebovat drátu? Raději nemyslet na takové věci. O krutosti nejlépe nevědět.

Kurtování hnízda
Včera jsem se zmiňoval o tom, že vítr vyhodil u nás na zahradě tři holátka kosátka z hnízda. Dvě jsme zachránili a vrátili domů. Protože rádio hlásilo, že bude vichr, odpoledne jsem vzal štafle a drát a hnízdo pořádně upevnil k rozsoše větví. To jsem to dostal! Řvali na mě ptáčkové a řvala na mě paní kosová. Seděla na plotě snad metr pade ode mne a nepřestala ječet, dokud jsem i se štaflemi neodtáhnul.
Vichřice nepřišla, takže jí nemůžu vysvětlit, že jsem to myslel dobře. Prostě, obtěžoval jsem.

Týraný pes Iris
Málokdo dovede dělat takového chudáka, jako je naše Iris. Když se jí něco nelíbí, nasadí tak tragický výraz v tváři, že by se srdce ustrnulo. Nejvíc nesnáší, když odjíždíme z domova - marno jí vysvětlovat, že se na granule nějak vydělat musí. Když to jde, beru ji sebou, ale nemusí být vždy vyhráno.
Jako onehdy. Jel jsem do Lahovic do kamenářství koupit nějaké oblázky k nám na zahradu. Iris, když viděla, že se chystám odjet, nasadila výraz utrápené vévodkyně.
"Irdo," oslovil jsem ji, "vrátím se za chvíli. V kamenářství je otrava. Není tam nic, co by mohlo pejska zajímat."
Pohled zmučeného zvířete. Kdy bude tomu utrpení konec?
"Tak pojď," řekl jsem a ona se uvolila nastoupit do auta.
Odjeli jsme do kamenářství a já tam vybíral oblázky. Iris zjistila, že v kamenářství je strašná otrava a není tam vůbec nic, co by mohlo pejska zajímat. Všechno si tam prohlédla a pak vyšla před vrata a okázale tam čekala, kdy přestanu omrzovat.
Načež zastavilo auto a za chvilku do kamenářství vešla přísná mladá dáma.
"Čí je to pes?" ptala se. Přihlásil jsem se. "Copak nevidíte, že trpí? Já jela kolem a srdce se mi mohlo ustrnout!"
Cestou domů jsem k Iris vedl vážnou řeč.
"Musíš dělat takové ksichty? Přivolala jsi na nás humanitární pomoc!"
Ne, teď ksichty nedělala. Když k ní promlouvám, nikdy ksichty nedělá. A možná taky, že humanitární pracovnice jí taky přišla k smíchu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena