Fanánek si poranil tlapku a má ji zavázanou a nesmí ven a Nora, protože je s kamarádem solidární, se rozhodla, že ji taky bolí tlapka. Ráno pajdá, pak jdeme na procházku a sotva dorazíme na Beníčkovu louku, zahájí hon na drzé opeřence. Krouží po dráze o průměru dvou set metrů, pádí, skáče, pak prozkoumá Cíp a dostaneme se na Motýlí louku a tam zopakuje svůj hon na kosáky a završí ho třetím honem na Myší louce.

No a doma dává najevo, jak ji bolí tlapka. Protože Fanánek má bolavou tlapku.
Pravda, dnes už to docela neplatí, co tyto řádky píšu v úterý ráno. Nezdá se, že by pajdala. Fanánkovi se nejspíš tlapka zahojila.

Smutný nález

Ne všechno je veselé a něco je moc smutné... Šel jsem s Norou, abych odnesl do tříděného nějaké igelity, už zvečera, bylo hodně šero. V boční ulici jsem na vozovce spatřil něco bělavého. Přijdu blíž a byl to sousedovic Mourek. Něco ho přejelo chvilku před tím, než jsem přišel, byl ještě teplý, pod tlamičkou měl loužičku krve, nejevil žádné známky života. Zazvonil jsem na sousedku a radši jsem hnal příliš zvědavou Noru pryč.

Byl to legrační kocourek, chodil s rodinkou jako pejsek, s tím rozdílem, že pejskové chodí vpředu, kdežto Morek kráčel vzadu a jistil týl. Chudák, nepojistil sám sebe a vběhnul pod auto. O všech sedm životů naráz ho auto připravilo.

Kdo za to může

Onehdy jsem s kamarádkou Ivanou zaskočil na oběd do pizzerie v druhém patře obchodního centra Nový Smíchov. Pojedli jsme, povykládali, načež jsme se rozloučili a šli oba po svých. Sjel jsem výtahem do garáže a odjel.

Včera se konal vraní sněm, tedy dámská sešlost, kam patří moje Ljuba a taky zmíněná Ivana. Načež dámám vyprávěla toto:

Byla se mnou na obědě, rozloučili jsme se, já odjel výtahem, ona po chvilce taky. Šla k autu a hleďme, kdepak mám parkovací lísteček? Za ztrátu tam počítají tuším tisícikorunu. Hledala pět minut, deset, čtvrt hodiny. Nakone se vrátila do té pizzerie v druhém patře. Šla k našemu stolu, tam nic nebylo. Načež přišla servírka. Ivana se jí ptala, jestli nenašla parkovací lístek. Ona žádný lístek nenašla, ale zato kolegyně našla. Slovní doprovod:
"Ona tu seděla jedna paní, hrála si s parkovacím lístkem a strčila ho do desek jídelního lístku."
Tak se nakonec ten lístek našel.
A jakou to má pointu?
Závěrem Ivana kamarádkám pravila:
"To bylo tím, že na mě Ondřej hodil tu svoji roztržitost!"
Chápete? Můžu za to já!

Bylo nás šest

Měl bych spíš napsat titulek Podobenství o bloudění v mlze, kdyby se vešel na řádek. Je to příběh výletu podniknutého v neděli. Bylo nás vskutku šest dospělých plus jeden chlapeček a tři pejskové. V příběhu ale hrají roli jenom dospělí. Já s Ljubou, naši přátelé Věra s Pepíkem a synem Vojtěchem a jejich kamarád Jirka. Vlakem jsme odjeli z Vraného na zastávku Klínec a odtud lesní cestou podél potoku Korábka do vesnice Klínce. Pak jsme měli namířeno do sousední Trnové a odtud do Měchenic, kde stihneme vlak v půl druhé zpátky do Vraného a odjedeme auty domů, grilovat oběd.

Byla mlha, nicméně nemyslím, že sehrála podstatnou roli v historii naší pouti. Byli jsme vybaveni mapou a navíc jsem v iPhonu měl aplikaci Mapy.cz. Bez potíží jsme vystoupali do Klínce a zde volili z nabídky cest jednu, která nejvíce odpovídala radám mapy. Asi po čtyřiceti minutách jsme dorazili ke skupině chat a tam narazili na pána, který cosi kutil u vrátek. Tedy, kutil: na trakaři vyvážel namodro natřenou ledničku. Snad k opravě, snad na výstavu nebo určenou k odvozu do sběrného dvora. Ochotně nám poradil cestu do Trnové: k dubu, pak ke křížku a na koňskou farmu a budeme tam.

Putovali jsme dál, až jsme dorazili k vesnici, aniž jsme spatřili dub, křížek nebo koňskou farmu. Nakonec se objevila živá duše.

"Prosím vás, kudy se jde do Měchenic?"

Živá duše pravila:

"Nejdřív musíte do Trnové a tram po modré značce dva kilometry a jste v Měchenicích."

"Tohle není Trnová?"

"Kdepak, tady je Klínec!"

Kruhem jsme se vrátili do vsi, odkud jsme vyšli!

Čímž se dostávám k jádru věci.

Hned jsem si uvědomil, že se mi ten směr, jak ho určoval Jirka s Pepou, nezdál. Taky Ljuba se ke mně připojila.
"Připadalo mi to nějaké divné," podotkla.
"Říkala jsem si, že ten dub, co jsme ho viděli za plotem, asi není ten správný dub," mínila Věra.
"Mně připadalo, že jdem moc doleva, ale nechtěl jsem Jirkovi do toho kecat, když on měl v ruce tu mapu," mínil Pepa.

"Být tam sám, tak jsem to točil doprava, ale Pepa se tvářil, že tu správnou cestu zná," komentoval Jirka.

Všech šest jsme měli pochybnosti a všichni jsme šli blbě.

Na cestě ze zastávky Klínec na zastávku Měchenice.

V tom je to podobenství: v životě to je přesně taky tak. A pointa?

Když jsme si pak o tři hodiny později pochutnávali na grilovaném masíčku, shodli jsme se, že za to může ten dědek, co nám radil. Věřte někomu s namodro natřenou ledničkou!
Dospěli jsme k viníkovi. I to je podobenství.