Příliš radosti najednou
V sobotu jsem Gari a Noru vyvezl na luxusní procházku – za naším zvolským fotbalovým hřištěm je široká pláň a pak je vyhlídková cesta nad řekou s lavičkami a cedulemi a pohledem na Vltavu. Lahoda pro oko, skvělý terén pro pobíhání

Zastavím za humny, pejskové opustí auto – a okamžitě našli radost navíc: obrovskou hromadu hnoje. Když řeknu obrovskou, tak tím nemyslím, že tam někdo zvrhnul valník. Muselo jich být sto těch valníků.
Domů jsme se vrátili všichni tři voňaví. Věřili byste tomu?

Jak jsem pejsky zradil
Nestalo se to ani ráno, ani po obědě – to jsem s nimi řádně oběhl naše tradiční okruhy, takže mohli navštívit všechny kontrolní body. Některé z nich já osobně nemám v oblibě, ale z důvodů hygieny a vkusu se nebudu šířit.

Zato večer… Ono se psalo už ráno, že bude náledí, ale nechtělo se mi tomu věřit, protože bylo celý den teplo a dokonce jsem s Gari a Norou vyšel jen nalehko, já ve vestě, jim jsem nedal kabátky! Náledí ale bylo tak pekelné, že jsem se proplížil jen kolem bloku a šťastný, že jsem celý, se vrátil domů.

Zítra bude lépe. Doufám.

Jak na druhou stranu
V pondělí večer jsem si troufl jít jen na kratičkou procházku kolem bloku. Ledovka pekelná, i pejskům to klouzalo. Přitom bylo teplo, i přes noc nemrzlo a ráno bylo snad pět. Následujícího dne ráno jsem vyšel ven a bylo to jen o málo lepší:

Nicméně, žádné drama. Dostal jsem se s pejsky více méně bez potíží na naši okružní trasu přes Cíp k vrbičkám a pak polní cestou k okrajové části Zvole zvané Hůrkovo pole. Okrajem osady vede cesta, ta zabočuje v pravém úhlu – do konce. Vše kryté litým ledem. Je to vidět na fotce. Jak se dostat na druhou stranu bez okovaných bot a cepínu?

Dostal jsem se domů o půl hodiny později než normálně. Já poškrábaný, musel jsem to vzít lesem skrz šlahouny divokých malin. A pejskové celí uchechtaní nad tím, jak srandovně jsem dneska na procházce chodil.

Máme ucho
Když napíšu, že máme ucho, jistě chápete, co to znamená. Ano, Nora má bolavé ucho. Důvod dramatický. Je to pár dní, kdy se ke Gari a Noře přichomejt cizí pejsek, hlásila Ljuba po procházce. Holky se trochu popraly, pes utekl, příhoda zapomenuta. Až po několika dnech se ukázalo, že stopy zanechala: absces na uchu.

Ljuba byla s Norou na veterině (musela ji do ordinace odnést, Nora nechtěla z auta ven). Paní doktorka ránu vyčistila, já koupil řepíček, budeme léčit. Brzy bude všechno v pořádku… až do příštího setkání s cizím pejskem. Nebo do čehokoli jiného, vynalézavost náhody a pejsků je bezmezná.

Léčíme kousnuté ucho
Už jsem hlásil, že Gari kousla Noru do ucha a že s ní Ljuba byla na veterině, kdežto já jsem koupil řepíček. Tím moje aktivní role končí. Třikrát denně Ljuba oplachuje řepíčkovým louhem Noře ucho. Začíná to v kuchyni, pejskové přicházejí v domnění, že vyloudí něco k snědku. Já se uchyluji ke stolu, Ljuba zůstává u linky a nabírá vývar do injekční stříkačky. Gari přihlíží, Nora se kvapně vzdaluje. S výrazem odevzdaného trpitelství si nechá místo ošetřit. Ljuba se vrací do kuchyně, propláchne stříkačku a uloží ji. Gari se táže:
‟A něco k snědku by tu nebylo?‟