Už jsem tu referoval, že Ljuba vysela travičku kolem zahradní cesty, kterou jsem vyskládal dle japonského vzoru z placatých kamenů. Aby pejskové do trávy nehamtali, zatloukl jsem tyčky a Ljuba pak provázkem vymezila zapovězené území.

Tráva krásně vzešla, v tomhle počasí aby nevzešla! Bylo třeba ji poprvé – jak jinak, než ostříhat nůžkami. A Nora? Ta samozřejmě pomáhala. Není provázku, který by se nedal podlézt. A v čerstvé travičce se pěkně leží, přesně v ose nově založeného trávníku.

Starý známý

S pejsky chodím denně stejný okruh, měří tři kilometry. Na kilometru, dejme tomu (nepředstírám, že jsem to přesně měřil) 1,8 objevila Nora kus dřeva. Čím se liší od milionu jiných kusů dřeva, které se tu a tam po trase povalují? Ona je to taková mnohostěnná krychle. Ano, geometricky nesmysl, ale skutečně to tak je – má to mnoho stěn, ale ten dojem je krychloidní. Když to Nora viděla poprvé, zaradovala se, vrhla se na to, vzala to do zubů a pobíhala sem a tam.

To se teď děje denně. Už tedy nejsme na kilometru 1,8, už jsme překonali, myslím, dvojku. Pokaždé poponese tu mnohostěnnou krychli, která není krychle ale jenom tak působí. Pak ji zahodí. Co s tím, je to kus dřeva. Ale nazítří se zas zaraduje, jako by potkala starého známého. Vždycky jednu a tu samou mnohostěnnou krychli. Kus dřeva.
Kdybych byl kusem dřeva na trase, asi bych na tu neodůvodněnou preferenci žárlil.

Vynechal jsem

Na cestě na okruhu s pejsky mám místo, kde cvičím. Je to na cestě mezi duby, je tam klid, voní mech, mám tam pocit, že nasávám životní sílu z těch kmenů kolem. Takže tam deset minut cvičím. Pejskové lelkují kolem a tváří se otráveně. Nora si lehne a žvýká klacek. Gari se občas vyválí v pilinách, co tam nechali dřevorubci.

Dneska jsem nějak spěchal a cvičení jsem vynechal. Pejskové se nad tím pozastavili a tvářili se otráveně. Co tohle má být? Vybočení z pravidelnosti? Tohle nám nedělej a koukej cvičit, ať můžeme dělat ksichty.

Až zítra, přítelkyně moje, až zítra.

Malujeme

U nás jsme teď... psanci. Pejskové psanci, to je nějak divné, že? Prostě: je tu pan malíř a běžný život jde stranou. Tak si zaštěkáme až po neděli.