Pane, vy jste lhář
Jdeme takhle po pěšině, ona je to docela široká cesta, autem se dá projet. Je neděle vpodvečer, spoustu lidí potkáváme, převážně s pejsky. Načež potkám pána, už jsme se viděli, taky tudy chodil s pejskem. Teď byl sám. A hned na mě udeřil, že vodím lidi za nos.

On mě tedy nenapadl tak, jak tvrdím v titulku, neřkel mi, že jsem lhář – ony ty titulky často lžou, aby lidi četli. Ale šel po mně, že jako píšu na Hyeně o Noře, jakej že je chromajzl a ona běhá jak šmetrlink!

No jo, milej pane… Běhá jak šmetrlink po rovině, ale do schodů a ze schodů ji musíme nosi, do schodů se svejma zádama nemůže… Hlavně že běhá. A s těma schodama? Nikdo nejsme dokonalý.

Je zimní čas, Gari!
Nevím, co to do ní dnes vjelo. Po obědě jsme byli s Gari i Norou na okroužku a vpodvečer začala Gari trojčit, že chce ven. Ono tedy bylo ještě před týdnem o hodinu víc a možná, že si v makovici nenastavila hodiny na zimní čas, ale ať to bylo jak to bylo, trojčila a nezbylo než vyrazit.

Řeknete, že to není výchovné. Máte pravdu. Není. Ale já taky rád vyrazím do lesa, místo abych dřepěl u počítače.

Jako malé štěňátko
Minulý týden jsme Noru našli ležet na boku na dlažkách, hrabala nohama a nemohla se postavit. Veterina, injekce, léky. A dneska? Seděl jsem večer u stolu a Nora kolem mě skákala a cpala mi do klína tenisák. Pak přiběhla Gari, začaly se o míček tahat, div mě nesmetly ze židle.
Jedna dvanáctiletá, druhá desetiletá. Jako malý holky.
A se mnou je to kolikrát taky tak. Že si nedám pokoj!

Lítáme jako světlušky
Miluji letí čas, bejt po mým, byl by furt, co s tím nadělám. Je zimní čas, tma o hodinu dřív. Pejskové mají svítící obojky a já čelovku.

Je nás spousta. Jdeme a zdálky na sebe svítíme. Je to auto? Světlo je jen jedno. Není to auto, leda by to byl debil co jezdí s jedním světem. Není to auto. Je to kolo? Blíží se to pomalu a třepe se to. Je to běžec.
A tak.
Pejskům je to jedno. Vedou je frňáky.
Ledaže bych se mýlil, ale neřeknou.