Nora je už otrlá sněhomilka, dalo by se říct sněžnice, kdežto Gari loví v paměti: kdepak já jsem to bílé viděla? Ale ano, viděla, ale byla tehdy malinká, pouhé štěňátko, když jsme ji přivezli z Měšínské hájovny a poprvé byla na procházce – 27. ledna tohoto roku. A už ve sněhu. Ano, hodně se změnilo, jak lze doložit srovnáním dvou fotek, jedna pořízena 27.1., druhá 2.12.2014.

Rozdíl necelého roku

Bílé tečky a váhání

Naši pejskové dávají přednost pelíšku před rozbředlým sněhem. To dovedu pochopit, však taky mají ráno zábrany, když je chci vyštvat ven. Postávají ve vchodu a snad dokonce čekají, že to bílé svinstvo odstraním.

To netrvá dlouho. Vyběhnou a pak už se pohybují v krajině jako bílé tečky po bílé ploše. V lese je to pro mne snazší, jsou to bílé tečky na tmavém pozadí, takže je mám v merku a mohu ohlídat, aby nedělaly neplechu.

Bílé tečky se zvolna mění v hnědé tečky a než dojdeme domů, sotva rozeznám, která z nich je černobílá Gari a která hnědobílá Nora.

Závěrečné dějství dramatu odehrává se u hadice v garáži, u hadice s vlažnou vodou.

Situace stejná jako ráno. Postávání, váhání, čekání, zdali si to nerozmyslím.

Ale nerozmyslím. Na očistě trvám. Bez váhání!

V metru

Gari s Norou v metru, ani nápad, to jsou lesní psi. Já byl v metru. Proplétal jsem se labyrintem stanice trasy B na Můstku a přede mnou šla slečna a vedla na vodítku velkého rotvajlera. Vzpomínal jsem na Barta, na to mocné hovadu. Plnil jsem jeho příhodami psí rubriku Neviditelného psa a později i Hyeny po dlouhá léta. Byla to urputná povaha, ten můj Bart. Zato rotvajler, kterého dva kroky přede mnou vedla křehká slečna na prověšeném vodítku, to byl milý, kultivovaný chlapík. Kráčel chodbami plný pohody a porozumění. Inu, každý jedinec je jiný, psí jako lidský, a tenhle je příkladný, ba vzorný.

Takto jsme došli až k jezdicím schodům, k eskalátoru.

Milý jedinec se zastavil, pohlédl na eskalátor, otočil se a odvedl tu křehkou dívenku pryč.