O minutu dřív?
Začali jsme krmit rybičky v jezírku. Objednal jsem speciální papání pro chladnou vodu. Kupodivu, v sobotu a neděli kapříci žrali jak zjednaní, ale v pondělí, když svítilo sluníčko a bylo teplo, půlka granulí zůstala na hladině.

Vzal jsem tedy síťku a vylovil je. Škoda granulí, dal jsem je tedy sušit na tác, pěkně jsem ho opřel o kámen, aby se o něj sluníčko opíralo. Za deset minut jsem to šel zkontrolovat, jak se to suší.

No jo, ale Gari šla kolem o minutu dřív než já. Co k tomu dodat?

Nepoznaná rozkoš
Hned podotknu, že jde o mnou nepoznanou rozkoš, zakouší ji Gari a bohužel o ní nedovede vyprávět: běhá v mladém osení v širokánských kruzích obrovskou rychlostí. Jestli ji konečky stvolů šimrají na bříšku anebo zdali má iluzi rychle plovoucí ryby, to jsou jenom moje dohady, ona sice ví, ale nepoví.

Norinka je už dávno neběhací, takže když Garinu popadne amok jen stojí a přísně se na ni dívá. Tohle rozumný pes nedělá, říká její pohled.
Copak ale je Garina rozumný pes, měla by následovat námitka.
Ale nenásleduje. Bylo by to zhola zbytečné házení hrachu na zeď.

Čumění
Říkám tomu „z bonusu nárok‟ - a v tomto duchu se ubírá celý náš svět: co je teď vnímáno jako dar z nebe se stává potřebou a předmětem vymahatelnosti. S pejsky je to tak: dostanou granule do misky a nádavkem dobrůtku – ale jen po návratu z procházky. Nevím, jak se stalo, ale v poslední době na mě upírají zraky, když já přijdu zvenku: nechal jsem je doma, vrátil jsem se a hned je mám u nohou a obě na mě vyzývavě čumí. Dostanou dobrůtku. Je mi jasné, že už brzy na mě budou čumět, i když si půjdu vybrat schránku na dopisy, co nám visí na plotě.

Z bonusu nárok. Mezi lidmi stejně jako mezi psy.

Když pes omrzuje
S Gari a Norou jsem byl venku ráno, pak po obědě, načež jsem musel jet po svých. Ljuba se mezzi tím vrátila z práce a šla s pejsky potřetí. Po dvou hodinách jsem se zase já vrátil ze svých. Ljuba mi hlásila, že Garina strašně otravuje a abych šel s pejsky na procházku. Kvůli omrzování že nemůže na zahradě pracovat. Hlavně Gari, ta že omrzuje nejvíc, stěžovala si.

Namítl jsem, že ty bestie už byly třikrát a kam bychom to měli okna a že by nás roztočily a nedělali bychom nic jiného, než s nimi pobíhaly po světě. Po celou tu dobu, co jsem takto promlouval, Gari omrzovala a čumákem ukazovala na domovní dveře. Nora ne, ta spala na křesílku.

‟Takhle nemůžu pracovat,‟ prohlásila Ljuba. „Buď s nimi jdi ven, nebo si je vem k sobě do pracovny.‟

Nechal jsem Noru spát a Gari zahnal do pracovny. Usedl jsem k počítači a začal pracovat. Moc mi to nešlo.

Gari na pelechu chrápala tak strašně, že mě rušila. Prostě, omrzovala.