Nedá se nic dělat
Gari s Norou nemají déšť rády, ale co je takový déšť proti sněhu! Příroda ale diktuje podle vlastních not a musíme tedy vyrážet i do sněhového přívalu… napadaly dva, možná tři centimetry! Pořádně sněhová zima nebyla už dlouho. Dokonce jsem si pořídil ten luxus, že jsem si… nepořídil hrablo na sníh. Mám jenom širokou lopatu a na ni nabírám kupičky shrabaného listí a když náhodou občas napadne, tak i sníh.
Pejskové zamlada na hrablo i lopatu dorážejí. Jako děti, ty taky mají ze sněhu legraci. Ale my, co jsme dospělí, víme, že sníh je bílé svinstvo.
Vím to já a vědí to i naši pejskové.

Jako gorila v ZOO
V kuchyni máme myčku nádobí. Je to něco jako pračka, odklopí se přední stěna (panty dole, přeskočte tuhle pasáž, ale musím ji napsat, ne každý má v kuchyni myšku) a uvnitř jsou dva vysouvací šuplíky. Do horního se dává sklo, dolů talíře. K hornímu šuplíku je připojená vrtule na vodu. Když myčka pracuje, vrtule se točí a stříká nahoru (šuplík je drátěný) a dolů.

Konec technického uvedení, nastává drama.
Vrtule upadla. Pokoušel jsem se ji nasadit zpátky. Pomáhala mi Gari. Miluje myčku, jakmile ji otevřu , hned tam vrátí rypák a olizuje talíře. Jistě pochopíte, že Gari není ideální pomocník při takové operaci. Nechám toho, problém nebyl kynologický, nýbrž technický. Jak tam ta svině vrtule drží?

Blížím se k závěru, jak je to s gorilou a ZOO. Ony ty gorily mají ve výběhu něco jako hlavolam a dávají jim do něho jablíčko nebo banán. Ony pak musí šoupnout sem a strčit tam a odsunout tohle, aby se k němu dostaly. Podobnou manipulací jsem uvolnil korpus (přívod) vrtule od spodku šuplete, vrtuli nasadil (je nacvakávací) a zase systémem gorila v ZOO tu věc vrátil na místo.

Kdyby se to stalo znovu (stane se, myčka je deset let stará a má v sobě kurvítko, brzy si klekne kvůli součástce za 25 Kč a bude nutno ji vyměnit za novou), kdyby se to stalo znovu, fakt nevím, jak tu věc vyndat, nacvaknout a vrátit. Pokud se to stane, zavolám Gari. Dá mi inspiraci, přinejmenším dneska to tak bylo.

Rychle za pejskama
Vpodvečer jsem byl v knihkupectví Krakatit v Jungmannce (speciálka na sci-fi) coby jeden z autorů sbírky povídek Krev, monstra a cukroví . Ljuba odjela hrát divadlo do Karlových Varů. Mnozí autoři/rky odešli oslavovat do přilehlého hostince, já spěchal k autu, abych odjel k psíkům na večerní procházku.

Už asi tušíte. Napadly 2 cm sněhu. Všechno bylo v pohodě, až 2 km od domova začalo peklíčko. Kousek za Břežanami je spojka z hlavní na obec Lhota. Už z dálky jsem viděl zkolabované autobusy, štrůdl aut. Silnice pokrytá ledem. Šoural jsem se až k odbočce na Zálepy, tam silnice klesá a jde do ostré zatáčky. V ní zůstaly viset dva autobusy. Vidím chlápka u autobusu, mává. Znamená to – jeď, nebo stůj, někdo jede proti? Myslel jsem první, pravda byla druhé. Jedu a proti mně vylítlo auto. Dám zpátečku, no, chvilku to trvalo, než jsem se chyt.
Dojel jsem. Zaparkoval, vletěl do baráku. A pejskové?
Vystrčili nos ze dveří a řekli: tam je zima, tam my nepůjdem!

Kabátek? Ani bohovi!
Nora běhá s pěkným červeným kabátkem. Protože přituhlo, nabídli jsme taky takový Garině. Početní převaha byla na naší straně, oblékali jsme ji s Ljubou oba, o to horší fiasko to bylo. Navíc se ukázalo, že kabátek je moc dlouhý a taky že má jinak suché zipy. Nora je má vedené zdola, od bříška nahoru, což je zdánlivě nelogické, ale v praxi praktické. Tady horní část kryje chlopně břišní části, celkem logicky, ale nevýhoda se pozná, když se pes mele.
Což byl ten přypadek.

Příště drama
Týden končí. Taky polevily mrazy, nové mají přijít a s očekáváním ochlazení přišel nový kabátek, tentokrát pro Gari. Měl by líp padnout. Zatím leží na stole, jak ho kurýrní služba doručila. Neodvažuju se ho otevřít, je takový hezký večer a nechci si ho pokazit.
Gari nic netuší, klimbá v pelechu. O průběhu dramatu dodám referát v pondělí.