Jak ráda s kabátkem
Nora si už na kabátek zvykla, Gari se kroutila a vzdorovala, takže jsem jí ho nenutil. Mráz ale udeřil v neděli večer. Tedy, mráz: žádných třicet jako mají na severu, bídné dva stupně. Ale Gari vystrčila nos ze dveří, zacouvala a moc ráda se ke mně cpala, abych jí oblékl.

Problém je trochu se svítícími obojky. Kabátky mají límec a ten obojky schová. Musím tedy límce vyhrnout, takže holky běhají jako frajerky, kterým mráz nevadí. No co, jsou to mladá děvčata, jedenáct a třináct. Co na tom, že v přepočtu je to 77 a 91 let!

Do toho nejdu
Ráno jsem natáhl pejskům oblečky a vyrazili do mrazu. Sotva jsme vyšli z branky, na procházku se vydal i soused s Besinkou, naší štěkací kamarádkou. Soused je rychlík, Besinka taky a brzy oba zmizeli za rohem.

Prokličkovali jsme naším Šmoulovem a došli až na začátek alejky k lesu. V dálce vidím souseda s Besinkou. Ale co to, divím se. Jdou k nám, místo aby se vzdalovali!

‟Rozhodla se, že už má té zimy plné zuby,‟ pravil soused.

‟Haf,‟ přisvědčila Besinka. My jsme statečně absolvovali plný okruh, v poledne taky. Ale večer jsme došli jen k Prasečáku a tam se na parkovišti Nora zastavila.
‟Máš toho plné zuby?‟ ptám se.
‟Haf,‟ odpověděla Nora. Moc dobře jsme si rozuměli!

Nevýhoda oblečků
Obleček, každý – psí stejně jako lidský, má hlavní a nepopiratelnou výhodu: hřeje. Gari, která se nejprve oblékání vzpírala, už pochopila o co jde. Vzdorovala, jako pejskové vzdorují všemu, co je pro jejich dobro, například léčivým pilulkám a tedy i oblečkům. Nicméně v tomto případě rozum, skutečný rozum zvítězil.

Nevýhodu vnímám já, nikoli pejskové – v noci. Obleček má límec Zaroluju ho než vyjdeme ven, ale co je to platné, světýlko je vidět jen z určitých úhlů, tedy hlavně z bokorysu. Už aby byly delší dny… až aby nebyl mráz… už aby…

Sluníčko nadevše
Za normálních okolností, rozumějte, když není mráz, Gari s Norou mi pomáhají psát. V pracovně mám hned vedle psacího stolu pelíšek a za zády kanape. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, jedna bere to, druhá zas ono a zatím jsem nevypozoroval, co která považuje za lepší.

Pak udeřily mrazy – ale také slunné dny. V úterý zůstaly obě dole v obýváku, protože jsou tam francouzské dveře do zahrádky a je tam sluníčko. Ve středu tam zůstaly celý den. Jen počkejte, potvory. Kašlete na mě, ale až se zatáíhne, to vám budu zase dobrej!

Oteplilo se
Po obědě bylo docela příjemně. Norince jsem oblékl před procházkou kabátek. Přece jenom má svoje zádíčka, měla operovanou páteř, je to docela zázrak přírody a psí medicíny, že s takovou páteří běhá čtvrtý rok – vy jste neviděli ten snímek ze sona, já ano… Takže kabátek.

Měl jsem zato, že Gari ho nepotřebuje. Má páteř v pořádku a běhá jako třeštiprdlo, takže se zahřeje. Ale co to? Místo aby se cpala ke dveřím, cpala se ke mně a ke kabátku. Já chci taky!

Aby to nakonec nedopadlo tak, že budu mít dvě červenokabátnice až do letního slunovratu… a dále.