Gari není barvoslepá
Slýchám a čtu, že psi nevidí svět barevně. Dovozuje se to absencí jakýchsi tyčinek v sítnici. Zkušenost ale ukazuje, že přinejmenším barvy vnímají – například reagují na barvu auta.

Gari dává najevo vztah k barvám jinak. Naši pejskové mají k disposici celý prádelní koš plyšáků, mezi nimi je i legendární zelený krokodýl od Vaška Větvičky, starý možná deset let – nerozkousaný. K disposici se jim nabízejí desítky plyšáků. Ovšem Gari jako sedativum používá jen dva, jakéhosi kozoroha a pingvína, oba jsou černobílí.

Když už nemám vidět barvy, signalizuje, tak ať je to pořádně. Žádné odstíny šedi.

Nora kašle. Kdo by nekašlal?
Upřesním. Kašlu já, už skoro čtrnáct dní, dokonce jsem ležel a od toho je ta prodleva v psích příhodách. Je mi líp, ale kašel mě úplně nepřešel. A nastěhoval se trochu i na Noru: je to něco jako kýchání a kašlání najednou. Není to pořád, jen párkrát za den, ale starosti mi to dělá.
Už aby bylo sluníčko.

Zase přes plot
To by bylo na dlouhé vyprávění, zhustím to na minimum. Gari zase vběhla někomu na pozemek zrovna dyž se zavírala vrata a zůstala tam. Poprvé se to stalo – jsou to možná dva roky, teď mi nezbylo než zalarmovat Ljubu, popadnout štafličky… Ljuba po štafličkách přes plot, pak Gari do náruče a jistě si dovedete představit, jak sebou mrskala, když se ocitla ve výšce – ono by to dalo dva, tři metříky.

Já stál na chodníku, vztahoval ruce ke Gari jako k maně nebeské a bál jsem se, že mi ji Ljuba pustí na hlavu.

Vše dobře dopadlo… a Gari teď na provázku! Furt! Já ti dám, potvoro!

Štángle přes cestu
Štángle neboli závora… Jedu takhle odpoledne domů a už jsem u nás v saťáku – beru to oklikou, abych najel do vrat z pravé strany, vyjde mi to šikovněji, a najednou koukám, přes cestu stojí jezevčíček. Jako závora. Docela bych hádal, že se trefil rovnou doprostřed. Stál a nechtěl se hnout. Jeho pán ho volal z chodníku, avšak jezevčíček osvědčil svou pověst tvrdé hlavy.

Jak jsem byl rád, že i někdo jiný má taky jako partnera tvrdohlavce, který se nechce hnout z vozovky, když jede auto! V tom je přeborník Nora. Když se vše urovná, vždycky jí říkám, jseš blbá, nevidíš auto?
Vidím, odpovídá, ale auto vidí mě. A já jsem víc.
Což je zjevně filosofie sdílená pointry i jezevčíčky.