Obřad potkávání má svá pravidla. Hlavní potkávač je Gari. Vidí pejska a hned k němu běží a seznamuje se. Vrtí ocáskem, kroutí se, dává všemi prostředky najevo radost a ujišťuje, že od ní žádné nebezpečí nehrozí. Ani ji nenapadne, že by nebezpečí mohlo hrozit z druhé strany, a pochybnosti v tomto směru do ní nevneslo ani několikeré pokousání.

Nora přihlíží z dálky. Teprve když Gari cizince prověří, převezme iniciativu. Přiběhne, vrtí ocáskem, kroutí se, dává všemi prostředky najevo radost a ujišťuje, že od ní žádné nebezpečí nehrozí. Cizí pejsek je potěšen. A to naštve Gari a zařve na něho:
“To je moje kamarádka, jdi od ní!“
Načež jdou všichni svojí cestou.

Tak co?

Gari léčitel

Nějak mi bylo jako před chřipkou – a neměl jsme doma Acylpirin, to je moje univerzální léčivo, to mi léčí všechno. Kdyby mi tramvaj ujela nohu, po Acylpirinu by mi narostla (ale padla by na to dvě plata). Lehl jsem si na kanapíčku, spíš tedy přilehl ke Garině. Hřála mě na noze a ruku jsem jí dal pod paždíčko, abych cítil tu hebkost. Neusnul jsem. Jenom jsem cítil, jak se zvolna uzdravuju, a po hodině jsem byl zdravý.

Ne snad, že by to na Garinku přešlo, to není tak, že by pumpovala neduh do sebe. Ona ho pumpuje od sebe. Mezitím padl večer, přicházela noc. Nastala chvíle povelu Vyčurat a spát. Obě dvě, Gari i Nora, vyběhly ven před dům. Gari se mě snažila ošálit a jen markýrovala čurání, přičapla a chtěla běžet zpátky do teplíčka.

Pořádně čurej, řekl jsem jí přísně. Mě neošálíš. A to že jsi mě vyléčila neznamená, že máš od čurání dispens.

Klinika Gari

Pohoda s pejskem

Dokonce jsem to vyfotil: Ljuba hladí úplně cizího a úplně mokrého psa. V neděli jsme navštívili hřbitov a pak se prošli po Staroměstském náměstí a dali si tam svařáček a na zpáteční cestě následovala lehká večeře v kavárně Pohoda v Dolních Břežanech, opravdová vánoční pohodička. Hustě pršelo a přišel pán s pejskem, z obou crčela voda. Pejsek byl velmi přátelský, hned nás poznal coby pány od pejsků a šmrdolil se kolem nás.

Samozřejmě, že to prasklo, jen jsme se vrátili domů. V rádiu vykládali ve vědeckém pořadu, jak je to s čichem. Že prý předkové člověka měli mnohem lepší čich než máme my, zato viděli černobíle – stejně jako psi. Evoluce jim doplnila barevné vidění a připravila o superčich, tak to říkali v tom pořadu. Ono tedy, když to převedu do dimenze zrak – čich, když se šmrdolím o psa nebo on o mne, ve výsledku je to tak, jako by mne pomazal barvou (= na úrovni zraku).
Bez ohledu na nějaké hlubokomyslné patafyzickovědecké úvahy to bylo krásné vánoční odpoledne a večer a pejsek byl rád, že jsme ho hladili. No a ty naše jsou nahlazený dost, takže to přežijou.

Pohoda v Pohodě