Divočina za plotem
V neděli odpoledne jsem něco rochal před garáží, samozřejmě za asistence naší Nory. Vždycky mi pomáhá, když rochám. Najednou přestala vypomáhat, letěla k vrátkům a rozeřvala se tam.
Byla to velkolepá podívaná: po ulici jely dvě slečny na skejtech, jedna to uměla, druhá se to učila. S nimi pak běžel velký černý pes, očividně nadšený dobrodružstvím. Trio zahnulo za roh a zmizelo mi z očí, takže jsem se mohl vrátit k rochání a Nora k pomáhání.
Jsem rád, že Nora neumí vyčítat, takže mi nikdy neřekne: to jsi mi ale pěknej pán, TAKOVOU zábavu mi nedopřeješ.
Nedopřeju. Na skejtu mě nikdo neuvidí, to slavně přísahám, vám i Noře.

Co to mělo bejt?
V půl čtvrté narazila Gari hlavou do dveří. Uprostřed noci vylezla z pelechu a šla a šla, až bum. Vzbudilo to Ljubu, ta vzbudila mě.
Vylezl jsem z postele, abych dveře otevřel. Gari nic. „Chce se napít,‟ radila Ljuba. Šel jsem tedy pro misku a naplnil ji vodou. Gari se vrátila do pelechu a usnula. Ljuba usnula. Miska usnula. Já ne.
Mám já tohle zapotřebí? Mám. Tak to chodí, naštěstí jen někdy.

Všímám si
Sedím v obýváku, relaxuju a všimnu si, že má Nora problémy s miskou. Chce se napít. Chová se divně. Nakloní se, blízne a cukne, jako kdyby ve dně misky bylo šídlo.
Nebylo tam šídlo. Ve vodě plavala utopená moucha. Moucha. Nora je schopná ji lapnout v letu. Z podlahy ji slízne.
Z misky ji musím vylovit já.
Říká se tomu rozdělení role.

Nora pomocník
Odpoledne Ljuba zakracovala borovici. Zahradu dlužno ustavičně masakrovat, jinak přeroste přes hlavu, přes střechu, přes všechno. Vznikla z toho hromada ořezaných větví. Naštěstí nám obec nabízí kontejnery. Větve dlužno naskládat do plachty, tu dovléct do auta a následně odvézt do kontejneru.

Technologicky problém není. Ten je rázu citového a organizačního. Nora chce pomáhat, leze do plachty (Garinku to nebaví, ta se odebere na pelech a spí). Pak chce samozřejmě jet se mnou. Jenže zadek auta byl plný větví. Nezbylo než ji posadit na sedadlo spolujezdce (je to cca 500 m jízdy).

Operace proběhla v pořádku. Enem zůstaly po Noře na sedadle chlupy. Musím vzít lux a vyluxovat je. Nemyslím, že mi při tom bude Nora pomáhat.

Kde mám svítící obojky?
Vím, že mi neporadíte, musím je najít sám a to opravdu musím, protože čas je neúprosný a co naplat, v osm je tma. Nebo skoro tma. Mám-li mít přehled, musím nasadit Noře a Gari svítící obojek.

Nechce se mi do hledání a protiví se mi sama ta myšlenka. Až ty obojky najdu a zprovozním, to znamená elektricky nabiju (dneska je všechno na elektriku, čekám kdy dojde na hajzlpapír, proto je nutné zrušit elektrárny), až je nabiju, zruším léto.

Bude to kapitulace. Nechci kapitulovat. Což je dobrá výmluva, proč se mi nechce pátrat, kam jsem je na konci jara zašantročil.