Byla slyšet
Neděli co neděli zřizuju v pracovně rozhlasové studio: namlouvám fejeton, který se v pondělí vysílá na stanici Č Plus. Mám na to magnetofonek – a psací stůl obložím dvěma polštáři a desku přikreju svetrem kvůli zvuku. Je to legrační, ale funguje to. Ještě legračněji to dělá kolegyně – zanoří se s mikrofonem do skříně a čte to uvnitř.

Když fejetonek dopíšu a chci ho číst, hlásím, že budu vysílat, to aby Ljuba věděla. Jenže teď je na vejltě, nemusím nic anoncovat…

Ke své škodě. Čtu a najednou, buch, přichází Nora. Snad to mikrofon nechyt, pomyslel jsem si a četl dál. Za chvilku buch. Snad to mikrofon nechyt, říkám si. To se přišla Gari podívat, kam Nora šla. Čtu dál a Nora zjistila, že se nic zábavného neděje a buch, vyšle z pracovny – ona je ta pracovna o jeden schod pod úrovní chodby.

Snad to nebude slyšet.

Bylo. Musel jsem to načíst znovu po delším zápase, kdy jsem se pokoušel ty buchy ze záznamu vystřihnout…

Postřižiny
Už je na to skoro pozdě, některé borovice na naší zahradě už mají svoje nové výhonky povážlivě nazrálé, nicméně skoro pozdě je lepší než úplně pozdě, takže jsem se pustil do zastřihování. Ty lepší kusy má v péči Ljuba, já holím kousky menšího estetického významu.

Poutavá práce to není, nicméně jsem docela rád, že mi u toho asistuje Nora. Zřejmě má starost, jestli nespadnu ze štaflí. Když totiž něco na zahradě dělám, najde si klacek a žvýká ho. Když ale balancuju s nůžkami na štaflích, leží pode mnou a líže si tlapu. Říká si: spadne… nespadne… spadne…
Nespadnu. Už proto ne, že nechci mít Noru placatou jako přednožku u krbu.

Postřižiny pokračují
Zastřihuju výhony u té nejvyšší borovice a to je nápor na nervy, moje i mých pejsků. Musím poletovat se štaflemi ze zahrady ven na chodník a zase zpátky a tím pádem pejskové nevědí, kde ulehnout. Když jede auto, musím na ně křiknout, aby nepřekáželi.
Ohlížejí se na mě s úžasem. Jak, nepřekáželi? My přece hlídáme!

Já vám to říkal
Pejskové znají hodiny a v šest večer chtějí na procházku. To se zrovna schylovalo k dešti, i oni museli vidět, co se děje na obloze. Nabádal jsem je, aby počkali, že sprchne a můžeme jít potom. Byli neodbytní a Gari do mě strkala packou.

Šli jsme tedy a v půli cesty jsme to schytali. Nemají rádi déšť. Nora do mne vždycky strká hlavou, abych s tím něco udělal. Bránil jsem se slovy, že jsem jim říkal, že bude pršet.

Nebylo to nic platné. Zmokli jsme a já jsem ten, který proti tomu nehnul prstem.