A je to tady, krátké dny, brzká smrákání. Pejskové mají nárok na třetí procházku v pět. Co s nimi, když je v pět už tma? Musí se s nimi do tmy. Ty potvor vidí ve tmě líp než lidi a to je dobře, protože vidí mě, i když já nevidím je. Chodíme po poli u nás za humny, já povykuju, abych zaplašil divoká prasata, a Gari s Norou se nejspíš diví: co ten náš pán tak huláká? Není nějakej divnej?

Že jim musím připadat divnej, to vím už dávno. Mně ony divný nepřipadají. Vím, že se od nich dá čekat cokoli, ať udělají, co udělají, patří to k pejskovskému uvažování a počínání.

Vyhlížení imaginárního kocoura

Rána bývají u nás pohodová, pokud zrovna Ljuba nemusí vstávat v pět. Společně snídáme, lidská i psí část si lebedí, pejskové ve svých křesílkách, zachumlaní do deky. Jenže občas se stane, že – nejčastěji Noru – něco trkne a ona si usmyslí, že u sousedů chodí po střeše kocour. Na kocoury je třeba uplatňovat přísnost.

Tento stav poplachu má dva stupně. První stupeň, to je zvýšená ostražitost. Nastává situace, kdy kocour na střeše není, nicméně mohl by být, a je tedy třeba na vše řádně dohlédnout. To je tiché přísné pozorování, velmi často v dece fungující jako čabraka.

Druhý stupeň, to je samozřejmě řev a prudké vybíhání do zahrady. Ale to není ten případ, který mě přiměl k sepsání této poznámky.
Nemusím snad zdůrazňovat, že kocour je jen virtuální realita. Kocour je mediální bublina. Není kocourů.

Vyhlížení imaginárního kocouraaaaa

A je to tady

Přišlo to po svatém Martinu a ten bílý kůň je - večer dvanáctého - ještě hodně umolousaný, mokrý, nicméně bělobu nezapře. Večer jsem ještě stihl pejskovskou procházku potmě. Pejskové běhají po louce a já je chytám do toho místa na sítnici, kde sice vidím neostře, ale v šeru nejlíp. Jsou to takové bílé mátohy v temnotách. Jestli sníh vydrží, budou to neviditelní sněhuláci.

Jenže já na ně vyzraju, někde v garáži mám ve škatuli svítící obojky. A budou z nich světlušky, já jim ukážu!
Tedy, ony se ukážou. Jedna modře, druhá červeně.