Jednou to přijít muselo a je to skoro tady – schyluje se k pejskovi. Je to už víc než půl roku, kdy nám umřela Iriska, a od té doby špekulujeme, kdy a jakého pejska pořídit. Tenhle týden je Ljuba v Turecku za Annou Marií, která tam dělá delegátku turistické kanceláře. No a milé dámy to na mě včera po Skype vybalily. Předmětný pejsek je pejsková, tedy fenečka, tříměsíční pointer, barvy bílé a tmavohnědé. V neděli se takříkajíc na ni pojedeme podívat (Ljuba se vrací v sobotu). Podívat! Znáte to. Z takového podívání se člověk sotva vrátí s prázdnou, nebo přinejmenším bez závazku.

No, ono to bude mít jednu výhodu: v poslední době jsem o Irisce skoro nepsal, protože by to bylo v podstatě smutné povídání a já tady nechci nikoho otravovat. Ne snad, že by byl závěr jejího života krušný, ale zase veselý moc nebyl, ve psích patnácti letech už moc veselosti není. Jo, až to bude patnáctiměsíční fenečka, to jistě nebude o příhody nouze!

Ach jo... Jenom těch kabelů co mám v pracovně...

Jde do tuhého
Schyluje se ke štěněti, takže jsem včera zajel do Neoluxoru na Václavák a koupil dvě knihy o výchově štěněte v prvních osmi měsících. Tedy: první štěně, které mi přišlo pod ruku, byl Gordon, to bylo v roce 1984, no a pak to byl rotvajler Bart v roce 1995. Irisku jsem jako štěně neznal, bylo jí sedm, když jsem ji potkal. Takže se opravdu dá říct, že jsem se psy už docela dlouho. Jenže to ještě neznamená, že umím se psy zacházet – třebaže jsme s Bartem chodil tři roky na cvičák. Jsem pevně odhodlaný držet se rad učených žen – v obou případech jsou autorem ženy, Imke Niewöhner napsala knihu Výchova štěněte krok za krokem a Charlotte Schwartzová Výchova štěněte. Sympatičtější je mi ta první kniha, už proto, že v nakladatelství Grada nezprznili paní Imke její jméno.

Dnes na dlouhou dobu asi naposled
Kdepak, nechystám se na cesty! V neděli si pravděpodobně přivezeme pejska, a budu tedy popisovat, co se děje v naší – nyní ještě – poklidné domácnosti. Jestli mezi řádky odhalujete známky jemného neklidu v mé duši, není to důkaz vašeho ostrozraku. Vím, do čeho jdeme, a jímá mě děs. Včera jsem skajpoval s Ljubou – ta se vrací z Turecka zítra. Ptala se, zdali jsem už sroloval kabely. To je, jako by se ptala, zdali jsem sroloval všechny listy na všech stromech na zahradě. Jak, sroloval kabely? Jen to mě utěšuje, že každý pes, kterého potkávám na ulici, býval štěně, a přitom jen málokterý jeho pán má šílený zrak. Navíc, už jsem prodělal dvě štěněcí invaze. Gordon býval štěně a Bart taky. Byli jsme před Gordonem, byli jsme před Bartem a jsme po Gordonovi i po Bartovi. Takže vydržíme i Noru – ano, to je pravděpodobné jméno dalšího člen rodiny. V pondělí podám zprávu.

A proč naposled? Co to má znamenat? Je to docela prosté, milý Watsone. Budou to přece zase po dlouhé době psí příhody, které jsem tu už dlouho neměl, protože v posledních měsících Irisčina života toho nebylo mnoho veselého k vyprávění. Ne snad, že by trpěla, to ne, ale nechtělo se mi psát o tom, jak musíme nosit Irisku do schodů. O tom, jak Nora padá ze schodů, se bude psát líp.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena