Autorka knihy, Daniela Kovářová, kterou znají čtenáři Neviditelného psa, sice jako podtitul napsala „aneb recepty na dobrý život“, což mi ale nějak koliduje se starým úslovím, které říkaly naše prababičky „po přízni – řízni!“. Pro mladší čtenáře přeložím. Slovo „přízeň“ se používalo jako označení pro větší skupinu příbuzných, tedy nikoliv jen pro základní rodinu ale i různé strýčky tetičky, babičky od strýcova tatínka, různé kmotry, a jak říkali o vzdálenějších příbuzných pánové V+W: „On je to po nebožce paňmamince od bratrance sestřenice, švagr.“ Neboť do každé pořádné rodiny patřil nějaký strýc Pepin, o kterém se přesně nevědělo, čí a koho je to příbuzný ale bez nějž by rodina nebyla tak nějak celá. To slovo „řízni“ překládat snad nemusím, i když dneska se řeže dřevo anebo vepřová kýta a řezání někoho něčím přes hlavu ze slovníku poněkud vypadlo.
Jistě už jste uondaní, zničení a vyždímaní vším, co na vás média každý den chrlí. A tak je doba, kdy je potřeba si přiznat, že i tetička že strýcovy strany od tátovy babičky je sice občas protivná, ale oproti mediálním hlavám, co do nás mydlí negativa ze strany na stranu, umí aspoň upéct pořádné buchty. A když si dá „tajtrlíka“ anebo dva, tak je s ní sranda.
Tuto knížku jsem četl s potěšením, protože ačkoliv mluví o úplně jiné rodině, než je ta moje, tak jako kdybych viděl v zrcadle tu naší famílii. Třeba jak říká autorka, že ženy v jejich rodině mlčí, jenom když spí. Přímo před sebou vidím svoji vlastní maminku a její dvě sestry, které to měly také tak. I ten zážitek, kdy dokázali sedět společně ještě s babičkou kolem jednoho stolu. Babička seděla způsobně, ale její tři dcery si sedali vždycky záhadným způsobem tak, že si seděly na jedné skrčené noze pod zadkem. A přitom dokázaly všechny čtyři najednou mluvit. A věděly, o čem se mluví, ačkoli většina přítomných mužů buď rovnou zdrhla anebo získala ve tváři výraz Buddhy v hlubokém vnitřním soustředění, protože to byla jediná možnost, jak si uchovat zdravý rozum.

Také kapitola o tom, kdo a jak a kdy v rodině Kovářových vařil, mne zavedla hluboko do mých vzpomínek. Když maminka ještě dělala ručně vyválené a na prostěradlech napolo usušené placky na polévkové nudle a pak je dlouhým cukrářským nožem krájela na tenké nudličky. A brácha se v nestřeženém okamžiku tím tenkým dlouhým nožem drbal na zádech pod košilí.

Protože i naše rodina, tak jako prakticky každá česká rodina, má v příbuzenstvu někoho z okolních států, jedno zda z Vídně anebo někde od Mnichova. Či případně z uherských planin, takže různé výtvory různých žen (ale také různých mužů, tedy těch, kteří se rozhodli „že rádi vaří“) mohou být diametrálně rozdílné. Zatímco potravní pramen Kovářovic rodiny vychází z Itálie, u naší rodiny, zvláště ve starší generaci jste narazili na děsivé polsko/rakouské mléčné polévky. Ale také na úžasnou vídeňskou kuchyni, která produkuje neskutečně dobré řízky. A posléze na balkánskou kuchyni mé tchyně, plnou zeleniny rajčat, paprik, bobů a vepřového bůčku, ale také grilovaného masa. V každé rodině je to trochu jiné, ale vždycky tam najdete něco úžasného, co uměla uvařit buď jenom teta Máňa anebo udělat dědeček Josef, rodák z Vídně, který z tenkého hovězího plátku dokázal usmažit tenounké lahodné přírodní plátky u nás zvané „rychlíky“.

Máte-li děti případně i vnoučata, potvrdí vám život, že pravdu mají moderní genderistky, že pohlaví je sociální konstrukt. Ten konstrukt, ať jej vytvořila matka příroda nebo pánbůh, je tak pevný, že přijdete-li do rodiny, kde mají malé chlapečky, musíte dávat bacha, abyste s sebou nesekli, když si šlápnete na model autíčka. V rodině, kde je holčička /-čky, se stanete vyvrhelem, ihned jak si sednete na nejmilejší panenku.

Z trošku jiného pohledu znáte z domova autorčinu zkušenost, že pokud najdete v posteli pod polštářem pubertálního syna ponožku, je tak „hutná“, že je obtížné ji odlepit od podkladu a mohla by se při pokusu o ohnutí zlomit. To se nic zvláštního neděje. „Je to noumální Úďo.“ Hygiena puberťáků by si zasloužila dlouhá vědecká pojednání. Mnou milovaný spisovatel Eprahim Kishon, který nejen měl rád Čechy, ale také měl děti, konstatoval, že v určitém věku, pokud se díváte na svého syna, zjistíte, že i žluté zuby jsou koneckonců docela estetické.

Dívčí pokojíčky nebudu raději rozebírat. Vím, o čem mluvím. Vyrůstal jsem mezi čtyřmi sestřenicemi, které byly plus mínus jeden až tři roky věkem odlišné ode mě. A v současné době mám také vnučky. Takže informací mám přímo „něúrekom“. Říká-li li se obecně, že někde je „bordel jako v tanku“, dotyčný zřejmě nikdy neviděl žádný dívčí pokojíček obyvatelky mezi osmi až 13 lety. Otevřená učebnice, na jejichž listech trůní kus hemenexu je celkem ještě ucházející záležitost. Ženská rafinovanost se navíc již kolem osmého roku věku projevuje tím, že dotyčná, aby zabránila svému otci kontrolu pořádku ve svém budoáru, jakmile se objeví v dohledu, zavře dveře a přes ně ječí: „Nechoď sem, nechoď sem!“. Jako, že se k dámám do pokojů nechodí – zásadně z mravnostních důvodů. A je úplně fuk, že ječící samička má na sobě mokrou lyžařskou bundu a na nohách zablácené boty, které si dole „zapomněla“ zout. A je to. Jedině díky statečnosti matek a babiček se nestaly české dívčí pokojíčky tajnými úkryty zbraní a případně i celých islámských teroristů. V tom čurbesu by se dala přehlídnout i bazuka.

Rozdíl v soužití se syny a dcerami je ještě jeden. Měli jsme kamaráda, důstojníka, který bydlel v rozlehlém bytě s tchyní, manželkou a třemi dcerami. Když jsme se jen zeptali na zkušenosti s takovýmto soužitím, chvíli se zamyslel a pak pravil: „Ať otevřu, co otevřu, vždycky na mne vypadnou vložky!“ Tož tak.

Velice si cením paní doktorky Kovářové, když zastává dnes již opovrhovanou a napadanou zásadu, že manželka, když už se dohodne, že si s nějakým samečkem pořídí potomky, má jej následovat tam, kam jde on. V dobrém i ve zlém. To sice vypadá jako naprostá hloupost a „utlačování ženské samostatnosti a hrdosti“. Ale ve skutečnosti to znamená, že se dodržuje miliony let přírodou vyzkoušená praxe. Že prakticky ve všech případech „samec“ najde správné místo k hnízdění a samička pak na tomto místě vytvoří to „teplé hnízdo“, v kterém přežijí oni dva. A kde mohou vychovat vlastní potomky. Protože manželství a plození dětí není žádná božská romantika, ale je to základní přírodní imperativ, aby příslušný rod, v tomto případě Homo sapiens, přežil.
No, a aby přežil, musí mít kolem sebe lidi, na které se může spolehnout. A to jsou v 90 % případů vždycky všichni ti různí příbuzní, od babiček houpajících vnoučata, dědů, kteří spravují plot za přítomnosti vnuků, až po strýčky, co mají známé, když je potřeba někoho „známého sehnat“. Což bývá dost často. Nutno nezapomenout na vzdálené tetičky, ke kterým si můžeme občas dojet pro vajíčka od skutečných slepic.
A pokud si někdo stěžuje, a ony si různé redaktorky, vědátorky a ředitelky různých nadací a političky stěžují, že světy mužů a žen už nemohou být vzdálenější, než jsou, vysvětlí vám to autorka, jinak zkušená rodinná advokátka (dnes také senátorka). Fakt je, že soužití muže a ženy je „bloudění a orientace v různém prostoru a čase“. A co s tím udělat, abyste nezabloudili tam, kam nechcete.

Je to soužití složité a někdy bolavé, ale jindy neuvěřitelně krásné. Což vám jako člověk, který je víc než 60 let ženatý stále s tou jednou ženou, mohu dosvědčit. Možná proto, že se na ty věci dívám tak podobně jako autorka, která to navíc umí podat s nadhledem a humorem. Což je vzácné umění.
Kniha vyšla v olomouckém nakladatelství Naštvané matky, které ji nabízí zde: https://eshop.nastvanematky.cz/ a mají ji také běžná knihkupectví.