30.3.2020 | Svátek má Arnošt


VZPOMÍNKA: Obrázek

11.6.2010

Malování jsme měli v rodině; já byl v tomto ohledu nejhorší. Můj dědeček, malíř amatér, se začátkem minulého století vydal do Itálie a jeho olejomalby z Benátek jsem od dětství obdivoval jako obrázky z pohádkové země za devaterými horami. V té době tomu tak bylo. Ani já jsem se nestal malířem, ostatně většina lidí se malíři nestává. Nepřipravil jsem tím lidstvo o umělecký zážitek, protože jsem sice maloval rád, prý docela dobře, jak říkali dokonce i jiní lidé než členové naší rodiny. Ale necítil jsem se puzen k uměleckým výkonům a můj počáteční rozlet pohasl. Dnes, s odstupem řady desetiletí, jsem v pozůstalosti svého otce nalezl pár svých obrázků, které si schoval. Jako rodič dělám s výtvory svých dětí totéž.

Moje vrcholné dílo v tomto malém souboru chybělo. V první třídě jsem totiž namaloval kominíka. Mělo to výhodu – stačila jedna barva na celou postavu, a tu jsem namaloval větší než dům, na který se řemeslník zrovna chystal. Barevná paleta skromná, jen tašky na střeše červené, zbytek čerň, barva to poměrně dobová, poválečná, takže ji stačilo pouze trochu zesvětlit na barvu domu. Z komína se nekouřilo, na kominíka čekali, tudíž netopili. Dílo se dočkalo uznání a pokračovalo na nějaké výstavy, prý posléze mezinárodní, načež se ztratilo.

Ještě několikrát jsem uspěl; jednou to byl proslulý Závod míru. Zatímco se moji spolužáci pachtili s vykreslováním jednotlivých cyklistů, zvolil jsem motiv hustého pelotonu, takže jsem jednoho cyklistu umístil doprostřed čtvrtky, zleva bylo jen zadní, zprava přední kolo jeho nejbližších sousedů. V pozadí jsem pouhou vlnovkou naznačil hlavy ostatních a pár čarami dole jejich kola. Nemohla být dobře vidět přes rychle se točící kola jezdce v popředí. Trochu to vypadalo, jakoby v popředí jel cyklista a ukryto za ním se hnalo stádo rohatého skotu. Ale mělo to úspěch.

Můj vztah k malování byl, lze říci, spíš akademický, i když jsem ještě nějakou dobu chodil do kursů, později metamorfovaných v lidovou školu umění. V kursech jsem se dokonce dopracoval k olejomalbě, a moje první téma bylo docela dobové – hnědý hliněný džbán a před ním houska. Během mé práce úplně ztvrdla, chodil jsem jednou týdně, a přihodilo se, že mi spadla na zem a rozbila se. Každý další večer začínal tím, že jsem pečivo skládal, dnes bychom to nazvali moderním „puzzle“. Trochu to byl problém, kamenné těsto se drolilo. Ale dovedl jsem dílo do zdárného konce. Tím jsem skončil, už jsem neměl čas chodit. Často jsem se chtěl vrátit k paletě, ale moje povolání a posléze rodina si žádaly své. Tedy čas. Ten můj.

Nejblíže měl nakonec k profesi malíře můj strýc, syn výše zmíněného dědečka. Bohužel dědeček, tento malíř Benátek, zemřel velmi mladý zanechav tři děti; strýce se pak ujal jeho dědeček, můj pradědeček. Kdysi před válkou, jak se v rodině vzpomínalo, strýc složil úspěšně přijímací zkoušky na malířskou akademii a jeho dílo, s nímž uspěl, bylo dlouho doma coby památka. Ale na tuto školu nenastoupil. Můj pradědeček coby strýcův vychovatel byl pragmatik, povoláním švec, umění vzdálený. Po úspěšné přijímací zkoušce přikázal strýci pod hrozbou fyzického násilí, aby se věnoval něčemu poctivému a hlavně užitečnému. Strýc pak skutečně vystudoval tehdejší hospodářskou akademii a později na svého dědečka vzpomínal s vděkem.

Na malování nezanevřel a věnoval se mu do smrti. Dokonce, jak naši vzpomínali, ještě před válkou pobýval ve volných chvílích v plenéru s některými známějšími malíři. Jsa dlouho svobodný, chodíval k nám dost často, k mamince, své sestře, což nepamatuji, neboť jsem nebyl na světě. Poznal jsem ho až po válce, když se vrátil z totálního nasazení z Německa, kde měl dvojí štěstí – nikoli, nemaloval, ale nebyl ve válečném průmyslu, a navíc se seznámil se svou budoucí manželkou, tedy mou tetou. Ta vyrostla v Americe a do Německa se vrátila k rodičům těsně před válkou. Později přiznávala, že dobu zvolenou k návratu nepokládala za šťastný nápad, známost se strýcem ano.

Přišel konec války a strýc chtěl domů. Teta by šla s ním, ale jak jsem našel v rodinných dokladech, jako Němka byla osoba nežádoucí, třebaže žádost o povolení jejího pobytu v Československu byla podložena doporučujícími listy, že nebyla v žádné politické straně, nebojovala proti spojencům a živila se jako prodavačka. Strýc proto jezdil mezi Československem a tehdy americkou okupační zónou Německa. V prvním ze států měl matku, sestru a bratra, ve druhém manželku a dítě, po čase pak další.

Čas běžel, mně se blížil školní věk. Příchod strýce byl vždy vítán, pro maminku to byl bratr, pro nás děti nejbližší příbuzný, navíc velmi hodný, tím spíš, že vždy přinášel něco vzácného, třeba žvýkačku. Příbuzných jsme rozhodně neměli nazbyt. Ze strany mého tatínka nezůstal po Velké říjnové socialistické revoluci a následující občanské válce v Rusku z jeho nejbližších příbuzných naživu nikdo a po vzdálenějších nebyla stopa.

Zmíněná revoluce jakoby pomalu kráčela minulým stoletím. Krokem velmi těžkým, drtivým, jak revoluce kráčívají. Došla i k nám, v únoru 1948. V březnu toho roku se opět objevil strýc, s ním zase jednou žvýkačka a americká pasta na zuby vonící mentolem. Tu jsme s bratrem po malých částech snědli shledávajíce nevhodným mrháním čistit si s ní zuby a pak to vyplivnout. Seděli jsme se strýcem v kuchyni; pokoj našeho malého bytu se nedal vytopit. Maminka upekla vdolky, nebo buchty, nevím už přesně. Strýc si pochutnával, bavil se s námi a my děti jsme zase jednou chtěly obrázek. Kousek čtvrtky, moje pastelky a začal se rodit malý obrázek stolu s vázou plnou květin.

Nedávno jsem ho objevil, rovněž v rodinné pozůstalosti. Mám ho teď před očima a vzpomínám. Přesněji se pokouším vmyslet do pocitů svého strýce. Když domaloval a dopil čaj, rozloučil se stejně jako vždy a odešel. Teprve když se neobjevoval celé měsíce, začali jsme jako děti tušit, že něco není v pořádku. Opravdu nebylo, ale s námi. Revoluce přišla a zamkla dveře. Strýc odešel za svou rodinou, aby již zůstal do smrti v cizině. Tehdy, když u nás byl naposled, se vlastně loučil. Věděl, že bude nikoli odcházet, ale už utíkat, a že se možná už nevrátí. Bohužel vyšlo tohle všechno. Nikdy se o tom odpoledni nezmínil v dopisech, které jsme si až po třinácti letech začali psát. Jak mu bylo, když se loučil se svou matkou, mou babičkou, jako vždy, zdánlivě normálně, stejně tak s maminkou, svou sestrou. Nikomu se nezmínil, co bude dál. Babička zemřela, aniž se kdy dozvěděla, co se stalo s jejím synem.

Když naše děti v nedávných letech začaly odjíždět na delší dobu do ciziny, nebylo loučení také úplně snadné. Ale odjížděly s tím, že se vrátí, že se nebudou bát napsat nám, aby nám neuškodily. Mimochodem to vedlo strýce k opatrnosti, že se dlouho neozýval, a právem. Jeho švagr, můj tatínek, byl ruský emigrant právě po oné revoluci, jejíž krok byl tak těžký. Pozornost úřadů nás ani tak neminula. Naštěstí vše dopadlo dobře, cena byla mírná – neměl jsem sebemenší naději na služební postup, ale zázrakem jsem vystudoval.

Ten malý jednoduchý obrázek určený před víc než půlstoletím malým synovcům mám u sebe. Nad ním si uvědomuji, kolik bylo takových jako můj strýc, kteří věděli, že odcházejí, soudili vcelku právem, že snad navždy, a nesměli to dát najevo. Rozloučit se, brát si nějaká větší zavazadla, to mohlo být riskantní. Rozloučit se s vědomím, že se vidí se svými nejbližšími možná naposled. Tito lidé se z velké míry uplatnili v cizině dobře. Ale toto byla cena úspěchu. Je dobře, že moje děti, odjíždějící občas do ciziny, nám, rodičům, nekreslí obrázky na památku.



Otestováno: Jak vašim nejmenším chutnalo organické mléko a kaše Kendamil?
Otestováno: Jak vašim nejmenším chutnalo organické mléko a kaše Kendamil?

Dvacet testerek mělo možnost vyzkoušet organické kaše a mléka Kendamil. Ty jsou vyrobeny z kvalitního plnotučného mléka a obsahují důležité vitamíny a minerály, které děťátko potřebuje pro správný vývoj a růst. Jak v testu dopadly?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.