Jára Kohout rád jezdíval na turné po českých komunitách. Hlavně po Americe, kde byl usazený, jedna z jeho cest ale také vedla, tuším, že to bylo v roce 1978, do Austrálie. Zavítal i sem k nám do Brisbane, kde měl v krajanském klubu vyjednané představení na nedělní odpoledne. Dorazil sem už o pár dní dřív, takže jsme s ním, s manželkou, s mou matkou, která u nás právě byla na návštěvě, a s jedním párem zdejších Čechů jeli na Gold Coast, což je taková australská Rivéra vzdálená několik desítek kilometrů na jih od Brisbane. Bylo to uprostřed zdejší zimy a nás, australským podnebím zhýčkané domorodce, by ani bylo nenapadlo jít se koupat do moře. Severní Amerikou otužilý Jára Kohout nicméně nezaváhal a jakmile jsme dorazili k pláži, svlékl se do plavek a namířil si to rovnou do příboje. Na svůj věk, tehdy mu bylo asi 74, se zdál být v dobré kondici, sledovali jsme ho ale s obavami, aby neplaval příliš daleko, protože zachraňovat ho z té ledové vody by bylo pro nás bývalo značnou obětí.

O něco později seděla naše malá společnost v restauraci, která se specializovala na delikatesy pocházející z moře, kam nás pozval její vlastník, jeden ze zdejších Čechů. Kohout byl pochopitelně jejím středem. Jen když potřeboval trochu nabrat dechu, snažil jsem se, tak jak to šlo, za něj zaskakovat. Už z dob, kdy jsem jako dítě poslouchal pravidelné rozhlasové pořady, jsem věděl, že má vždycky po ruce zápisník, kam si zaznamenává všechno, co by se mu mohlo v budoucnu hodit. S tím se nikdy netajil, byl na to naopak hrdý. Několikrát si takovéto poznámky dělal i za mé přítomnosti. Jakmile zaslechl například vtip, který ještě předtím neslyšel, šup s ním do zápisníku! Takový byl i případ vtipu, který jsem znal ještě dávno z Česka a který, jak si vzpomínám, jsem dal tehdy k lepšímu:

Otázka. Kdo vynalezl pytle?

Odpověď. No přece, Pytlov.

Otázka. A kdo vynalezl ozubená kola?

Odpověď No přece Ozubov.

Otázka. Kdo tedy vynalezl jódlování?

Na tohle jsem se ptal přímo Kohouta. Odpověděl trochu váhavě, ale stejně jako každý před ním:

No, asi Jódlov.

Chyba! Jódlování vynalezl kolektiv Ozubov-Pytlov, když strkali pytle mezi ozubená kola!

Vtip už měl Kohout v zápisníku, hned jak jsem domluvil. Jestli jej někde potom udal, to ovšem nevím. Když jsem ho později při jeho zdejším představení uváděl na jeviště, překvapil jsem ho velice moc tím, že jsem při tom užil několik z těch základních a neměnných průpovídek, které vždycky užíval on při svých rozhlasových pořadech na Svobodné Evropě:

... já mám v notesu..!

nebo

...ale teď, ale teď, uhodila rozhlasová čtvrthodinka..!

Dokonce jsem mu i zazpíval popěvek, jímž vždy své pořady končíval:

…nikdy nic netrvá věčně

to je staré přísloví,

sdělujeme dodatečně,

že náš pořad je hotový…

Tohle jistě nečekal a trochu ho to myslím i dojalo. Na mně, statném pětatřicátníkovi, muselo být vidět, že mi nemohlo být o moc víc než deset let v době, kdy se tyto pořady na věčně rušených krátkých vlnách vysílaly. Jenže, já jsem ty jeho čtvrthodinky opravdu poslouchával a skoro s náboženskou pravidelností. Žili jsme v té době sami s matkou v domě, který otec ještě před svou smrtí koupil v Rokytnici nad Jizerou, kam hodlal jednoho dne odejít na odpočinek. K tomu nedošlo, život v Praze byl ale příliš nákladný, chalupa tam stála nevyužitá, takže jsme se s matkou do Podkrkonoší přestěhovali. Televize ještě nebyla, Svobodná Evropa se u nás poslouchala každý večer. Měl jsem přísně nakázáno radio okamžitě vypnout, kdyby k nám někdo náhodou zavítal. Máma mě také už dávno předtím důrazně poučila, že se o tom, co doma posloucháme, nesmím nikde, ale opravdu nikde a před nikým zmiňovat. Věřila v můj zdravý úsudek a já jsem ji nikdy v tomto směru nezklamal. Některé z vtipů, které jsem tehdy od Járy Kohouta slýchával, sice po tom přímo volaly a byl bych je hrozně rád pověděl svým kamarádům. Věděl jsem ale také, že by se takto mohlo prozradit, že náš vztah k socialistickému státnímu zřízení není právě z těch nejkladnějších. A že tohle by také mohlo znamenat, že by mi mámu zavřeli do vězení!

Jára Kohout, tam kdesi za Železnou oponou, proto po celá dlouhá léta zůstával mým a máminým tajemstvím. Řekl mi tehdy, že dost často přemýšlel, jestli ho vůbec někdo tehdy poslouchá. Brzy nato jsem začal sám účinkovat v rádiu, moderoval jsem také pozdní večerní programy a tuhle "Osamělost rozhlasového moderátora" jsem zakusil sám pro sebe.