Nevím, zda se to slovo ještě používá; náš jazyk prochází četnými proměnami, nicméně zvlášť pokud jde o angličtinu, trend „zapisuj, jak se čte“ nejen přetrvává, ale jak se slova domestikují, ještě sílí. Zůstanu u této podoby, kterou znám z pozdního dětství či raného mládí, tedy z doby bohužel vzdálené.

Než se dostanu k věci, musím připomenout klíčový moment, jenž uvedl věci do chodu. Byla to návštěva kina a tam shlédnutí filmu Kruté moře, natočeného podle stejnojmenné knihy líčící konvojovou válku na Atlantiku za druhé světové války. Film byl tuším anglický, černobílý, a promítal se někdy v padesátých letech, což bylo samo o sobě výjimečné. Převažovaly filmy sovětské a obecně řečeno tak zvané budovatelské. Nám, chlapecké partě v kině, bylo tak dvanáct let. Přibližně. Tedy puberta přede dveřmi.

Strhly nás samozřejmě záběry války na moři, byli jsme generace, která si ještě hrála v pozůstatcích pozemní vojenské techniky roztroušených místy po krajině, a což potom alespoň vidět válečné lodě. Jeden kamarád měl dokonce takovou malou knížečku, kde byly siluety vojenských plavidel různých států, jak byla vydána pro potřeby německé Kriegsmarine v dobách, kdy se nepřítel poznával v dalekohledu. Knížku jsme všichni záviděli. Teď ale se na plátně lodě pohybovaly, střílely, a už si přesně nepamatuji, ale nejspíš se i potápěly. Soudě dle knižní předlohy, kterou jsem četl po létech, měly tak činit.

Kromě plavidel a moře, což bylo vše pro nás tehdy nedosažitelné, nás doslova fascinovalo ještě něco – světlý tříčtvrteční kabát s kapucí, který měli ve filmu někteří z námořníků. Byl to pověstný duffle coat, jak jsme se později dozvěděli, býval z klokaní vlny. Nejen výtečná ochrana před nepohodou, ale také oděv nesporně elegantní, tím spíš, že ho nosili námořníci. Snem nás kluků se tak stal daflík, jak se anglický termín počeštil.

Touha po takovém oděvu se nevyhnula ani mně, leč byl jsem na tom stejně jako prakticky všichni moji vrstevníci – žili jsme v rodinách, a v době, kdy byli rodiče šťastni, že nám jako ochranu před zimou sehnali pracně hubertus. Znáte? Zelený kabát, tlustá tkanina, svůj účel plnil. On byl vlastně myslivecký, což by mohlo být atraktivní, ale daflík to prostě nebyl. Pro nás, pomalu pubertální kluky, vnitrozemce a suchozemce, zkuste postavit vedle sebe myslivce a námořníka – a pochopíte.

Takže jsem také dotíral, dožaduje se tak elegantního oděvu, symbolu námořníků a také daleké Anglie. Samozřejmě marně, protože daflík nebyl v prodeji, a nápad nechat ho ušít byl vzhledem k ekonomické situaci, a to nejen naší rodiny, naprosto neprůchodný. Byla to doba, a trvala dost dlouho, kdy se přešívalo z různých starých oděvů. Tak se na mne usmálo štěstí, dá-li se tak optimisticky hovořit. Rodina kdesi objevila černý kabát, vlněný, rovněž ze silné látky, výrobek to předválečný, jenž měl kromě jiných nedostatků, hlavně toho, že se mi nelíbil, také ten, že byl příliš dlouhý. Výtečně mohl možná kdysi sloužit nočnímu hlídači vystavenému zimní nepohodě.

Jeden náš známý znalý krejčovského řemesla mi ho zkrátil, dodávaje spolu s hotovým výrobkem, teď již tříčtvrtečním, že je to poctivý bytelný materiál. Byl, vydržel mi dost dlouho. Ta bytelnost se projevovala tím, že se vlastně ani nemusel věšet – stačilo ho postavit do kouta a neohebná látka mu zajistila stabilitu. Další vada či nedostatek, jak chceme, unikla pozornosti ještě před zkrácením: kabát byl v pase probraný, takže pověšený spíš připomínal pouzdro na hudební nástroj, na housle moc velký, na basu malý. Něco mezi tím. Přesto jsem začal svůj oděv do chladného počasí nazývat housličky.

Daflík to však rozhodně nebyl, takže jsem se pokusil dodat si elegance nákupem v Kotcích. Mladá a patrně i střední generace tento název asi nezná. V Praze na Starém Městě je nedaleko Staroměstského náměstí ulice V kotcích, kde byly v době, o níž píši, prodejny vyřazených textilií. Ceny byly pohříchu symbolické, takže se za pár korun daly zakoupit třeba dlouhé spodky, ty byly z vojenských skladů, ale také pravý orientální fez. Za ten jsem dal tři koruny. Byl to tuzemský výrobek vyvážený do arabských států, a tohle byla nějaká vrácená zásilka. Tenhle nákup byl spíš pro zábavu, protože se sotva dal nosit na ulici. Nádech elegance mi měl dodat jiný nákup, totiž vínově rudý baret, nejasné provenience, rovněž za tři koruny. Měl jistou podobu s baretem výsadkářským, byť poněkud vzdálenou. Dalo by se hovořit o létajícím talíři zmíněné barvy. Černým tříčtvrtečním housličkám přesto dodával, podle mého tehdejšího názoru, jakýsi švih. Dnes váhám, ale v jistém věku jsme ochotni být směšní. Sami však máme pocit právě opačný.

Plynula léta, housličky se, navzdory bytelné předválečné látce, postupně rozpadaly, až skočily ve sběru, kam je v posledku následoval i baret. Můj šatník se mírně pozměňoval, ale pořád to byla doba socialistického plánování, a tudíž více méně uniformních oděvů. Náhle, doslova jako blesk z jasného nebe, mi jednou manželka řekla, že v proslulém Domě módy na Václavském náměstí je za výkladem pravý anglický daflík. Znáte muže – některé chlapecké sny přetrvávají až do smrti.

Prodejnu jsem navštívil, ubezpečil se, že výrobek je skutečně anglický, jen se od světlého daflíka námořníků mých snů lišil barvou – byl černý. Cena byla i na tu dobu překvapivě příznivá a nová akvizice se ocitla v mém šatníku, kde je dodnes. Kabát je vlněný, tedy teplý, rovněž bych řekl, že bytelný, ale v koutě nedokáže stát. Nosím ho dodnes, ne příliš často. Na slavnostní příležitosti, a také, jakoby symbolicky – jak léta jdou, opouštíme svoje sny a pohřbíváme je. A nejen sny – černý daflík teď bývá mým průvodcem na pohřbech kamarádů.