19.3.2024 | Svátek má Josef


VYŠLO: Svatopluk Hrnčíř o dětství

26.11.2022

Redaktor a spisovatel Svatopluk Hrnčíř (1926-2014) byl skromný pán, to vím i na základě vlastních zkušenosti; jednak jsem ho zpovídal pro nějaký časopis a taky jsme se srazili na půdě České společnosti Sherlocka Holmese, když tam vstoupil. Hrnčíř mi tenkrát řekl, aniž se tím konstatováním sebeméně chlubil, že v životě nenapsal nic pro dospělé. Záměrně. Ani jednu ze svých knih, ani jeden komiks, ani jedinou z povídek pro časopisy. Výjimkou jsou prý leda jeho texty pro Bělohradské listy.

Svatopluk Hrnčíř totiž pocházel z krásného Města Lázně Bělohrad. A jak stárl, začaly ho dcera (výtvarnice Lenka Vybíralová) i zbytek rodiny přesvědčovat, že má přece psát paměti. Svolil, ale nakonec se nedostal přes hranu mládí. Dospělé roky, redaktorování a všelijaké ty šarády i podrazy v redakcích, nic z toho už Vzpomínky nelíčí. Před nedávnem vyšly právě jako příloha Bělohradských listů a dětské a mladé roky vydaly na 74 hustě tištěných stran. Stojí za přečtení.

Svatopluk Hrnčíř měl dědečka, který ještě byl spolužákem Karla Václava Raise. Po gymnáziu se Sváťa vyučil knihkupcem a v Praze absolvoval knihovnickou školu.

Jeho tatínek byl v Lázních Bělohrad knihovníkem a hrál i divadlo. Pod vedením mladého učitele Bohuše Mencla se zde stal jeho syn skautem. A bavilo jej psát. Již na konci třicátých let dokonce pro sestry Libušku a Květušku vydával časopis Malý hlasatel, respektive Náš hlasatel (v publikaci jsou ofotografovány některé strany). A založil čtenářský klub Mladého hlasatele, samozřejmě. To provedli s kamarády a říkali si Hoši z podhůří. Svatopluk psal kroniku toho klubu a naše publikace přináší její titulní list - s osobním oceněním Jaroslava Foglara. Zrovna tak najdeme ukázky klubovního časopisu. Foglarovi o sobě dali zprávu a daleko později, tedy v čase, kdy byl na indexu, mu Hrnčíř umožnil publikovat ve Svobodném slově, v dětské příloze.

Svatopluk Hrnčíř byl zprvu redaktorem Junáka i Vpředu, později Pionýra, Větrníku a Ohníčku. Jeho debut, detektivka Případ skončil v pátek, byl obratem zfilmován - pod titulem Zpívající pudřenka. Podobně jako později v seriálu Mach a Šebestová od Miloše Macourka - se tu fakticky objevuje mobilní telefon, v reálu ale ještě tehdy neexistující. Ona je to ale samozřejmě i náhoda a souhra - a „mobilů“ si (ouha) všimněte již v těchto prastarých filmech:

https://www.youtube.com/watch?v=Vwy6gSs-ljA

Hrnčíř - jako už dospělý - napsal vícero knih, které často nejprve zveřejňoval na pokračování. Tak tomu však nebylo u trilogie o Uctívačích ginga (1999-2005), kterou navázal na Foglarovy romány ze Stínadel. Uctívači ginga byli, jak víte, partou Vontů, kteří se neprokazovali pouze žlutým špendlíkem, tedy odznakem oné temné čtvrti, ale navíc u sebe nosili listy. Listy ginga. Ještě jsem ani netušil, že takový strom existuje, když jsem o něm četl poprvé. A že si jej Foglar nevymyslel.

Hrnčíř napsal i skvělé scénáře pro komiks a ty komiksy často kreslil Adolf Born. Později na nich pracovala i Lenka Vybíralová. Ten vůbec nejdelší cyklus je o Alence a Vaškovi, kteří si udělají z kouzelného stromu magickou Kouzloběžku, aby se - v další sérii příhod - seznámili s hodným vynálezcem Semtamťukem, starcem, jenž bydlí v domě ve velké zahradě. Navštěvují ho a pokaždé prožijí dobrodružství s vynálezem. Ty příhody překonávají i výlety, které do hlubin času i prostoru podnikali na Kouzloběžce. V docela poslední sérii potká pak Semtamťuk novou dvojicí dětí a příběhy pokračují okolo nich.

Už zmíněný Hrnčířův otec byl i bělohradským kronikářem a Hrnčířova matka přispívala do tamního časopisu. Znala historie většiny domů a s manželem pořídili model starého Bělohradu, který je dnes vystaven v místním Raisově památníku. Právě od rodičů Hrnčíř pochytil silný zájem o lokální život. S Bělohradem a okolím jsou tak propojeny četné jeho knihy: Prázdniny s Pradědečkem, Ostrov uprostřed města, Kapsa ohnivého mloka, Lovci z ohňové hory, Osada na konci světa. Ty příběhy se opakovaně odehrávají v malém městečku, jehož předobrazem Bělohrad je, i když se místa jmenují Javoří, Mlázovice anebo Čikvásky. Text je přímo prostoupen místnímu jmény: Kamenná Hůrka, Nebesa, Kulatý vrch, U Lva, Zátiší, Černé jezírko. V Lázních a v okolí vše najdete. A víc. V Kapse ohnivého mloka pátrá parta po prameni říčky Javorky a objeví udolíčko v lese - Myší díru. Následně narazí na skálu, která vypadá jako obrův chleba se sýrem, a rovněž její předloha existuje. Najdou i ztracenou vesnici Javoř, což je další zrno reality, i když se vesnice zove v reálu Vidovice. Vypálena během třicetileté války.

Konečně existují pozůstatky větrného mlýna u Borovnice: Krakonošův prst.

Svatopluk Hrnčíř na dětství vzpomíná zaujatě. Mohl vlastně zemřít už ve dvou letech. Podařilo se mu totiž na podzim 1928 polknout hřebík. Měl štěstí, že si maličký bratr uvědomil nebezpečí a přesně udal i velikost smrtícího hřebíku - podle svého prstu.

Veliký dojem na Sváťu udělal Ferda Mravenec, už ten ze stránek Lidových novin. Vynořil se 1. ledna 1933 a Hrnčíř - koncem let šedesátých - edičně připravil výbor. Dnes už, pravda, existuje jiné, zcela kompletní vydání sestavené Tomášem Prokůpkem (Albatros, 2010).

Později Hrnčíře mj. zaujaly knihy Bratrstvo Bílého klíče od Františka Langera (dostal k Vánocům 1934) a Chlapci z Pavelské ulice Ference Molnára. Jistěže i Hoši od Bobří řeky.

„V letech první republiky byl pravidelným letním hostem Bělohradu spisovatel Emil Vachek,“ píše pamětník. „Bydlíval ve vile Esplanade, dnes je to budova dětské léčebny, a bělohradské postřehy uplatňoval v Pražském ilustrovaném zpravodaji.“ Hrnčíř uveřejňuje dva Vachkovy fejetony U vojáků a Za zdí.

Sám začínal psát pod vlivem Otakara Batličky a hned druhá povídka byla sci-fi: o světelných signálech z Marsu. Další příběh Modrý mauritius je o chlapci, který titulní známku najde. Máti ho ale absolutně neposlouchá… Pak… Napsal taky indiánku Supí pero a Supí skála. Zdramatizovali ji a hráli v Sokole. Napsal i horor Strašidlo. Taky ale sportovně žil…

„Ovlivněn stařičkým cestopisem Pět tisíc kilometrů po Amazonce jsem se odhodlal popsat své dávné objevy na jiné řece – Javorce.“ Zprvu se soustředil pouze na půl kilometru mezi Hřmícím vodopádem a hlavním bělohradským mostem. Tím to takřka skončilo. A říční vody jen do času. Blížily se oceány. Svět. „Do Bydžova, kam jsem chodil na gymnázium, se z pohraničí přistěhoval Zdeněk Bruk, který odebíral sešitové vydání Kapitána Nema. Ochotně mi sešity půjčoval a já horlivě četl. Po letech jsem i jméno Bruk užil pro hrdinu knihy Talisman spiklenců.“ A Troskovy romány, dodejme, adaptoval Hrnčíř později v komiksy. Co redaktor i umně převyprávěl první díly Tarzana.

Až po válce se jeho život přesunul díky knihovnické škole i do Prahy. Díky vývěsce na filozofické fakultě tam zjistil, že se vysokoškolští skauti scházívají na přírodovědecké fakultě ve Viničné ulici. Nu, a dík tomu potkal i budoucího entomologa Karla Samšiňáka - Kájuse. Vzpomínky na tohoto legracistu ze Sobotky (kterého jsem poznal daleko později) mě s Hrnčířem i po jeho smrti zvláštně propojují.

Jemu se ovšem stal životním přítelem Miroslav Disman - z Dobrušky. Potkali se v Praze a Disman hned recitoval Edisona. Tak sugestivně, že Hrnčíř přečetl notný kus Nezvala. Byli spolu v divadle na Adamu Stvořiteli, navzájem se navštívili v Bělohradě a Dobrušce. O prázdninách 1946 byli v Beskydech a Vysokých Tatrách. Slezli Kriváň i Gerchachovku. Na její špici trávili celý den, aniž tam došel kdokoli jiný. 14. září 1946. Byla tam schránka na lístky, snad je tam nějaká dodnes. A oni napsali: Kdo jde k horám, jde ke své matce. Větu Rudyarda Kiplinga.

Ale to už se blížilo dospění. Jak už řečeno, Vzpomínky zůstaly spíš u dětství. Aspoň to!

„Ve vysoké trávě na naší zahradě máme prošlapané cestičky, které se křižují, proplétají a vytvářejí vzrušující bludiště,“ píše Hrnčíř. „Spolu s bratrem Mirkem po nich běháme a míříme k zákoutí s malou přenosnou židličkou. Travnatý porost mě převyšuje, nic nevidím víc, než zelené stvoly. Obklopují mě. Mám dojem, že jsem se octl ve zcela neznámém, podivném světě. Když se mi konečně podaří ke stoličce dorazit, vítězoslavně na ni usedám, ale vzápětí do zeleného labyrintu znovu vbíhám…

Ta klukovská léta a krajina dětství byly tak nádherné, že jsem na ně nemohl zapomenout. A druhý důvod, proč píši pro děti? Nejvděčnější, nejzvídavější čtenáři jsou ti, pro které je zahrada ostrovem a potok veletok. Pamatuji se na to.“

hrn

Svatopluk Hrnčíř: Vzpomínky. Jako přílohu Bělohradských listů vydalo Město Lázně Bělohrad. 2022. Předmluva Pavel Šubr, starosta lázní (říjen 2022). Fotografie autorova archivu. Design, tisk: Lenka Vybíralová a Roman Kunčík. Obálku navrhla - s použitím ilustrací Ondřeje Sekory a Jiřího Kalouska - Lenka Vybíralová.

https://www.youtube.com/watch?v=N3mrYTF4XvE