Julian Barnes (*1946) se před čtyřiceti lety dost proslavil románem Flaubertův papoušek (1984, česky 1996), který sice je románem, ale spíš supluje - neomezeně svobodnou - faktografickou zprávu, v tomto případě o světě a výjimečnosti Gustave Flauberta.

Po letech a více úspěších se stejný autor (nikoli poprvé) vrátil k této metodě, ale košatěji. Sice si bere Muž v červeném kabátě na paškál hlavně pařížského chirurga Samuela Pozziho (1846-1918) a jeho život sledujeme až do tragické smrti, kdy ho zastřelí pacient, lékař je ale ideální záminkou a čepem, podle něhož se pohled stočí a zaměří na celou epochu přelomu 19. a 20. století: na „le Belle Époque“. Rešerše ke knize, zdá se mi, se místy mohly prolínat právě s materiálem k exkurzi flaubertovské. I tam byl Barnes nucen věnovat pozornost také jiným osobám a osobnostem, ale tentokrát je to jinačí kafe. Text je o epoše, není o Pozzim.

A je-li třeba Oscar Wilde jinde litován a obdivován (mj. pro aforismy), tady je sťat. Autorovo alter ego tvrdí, že se zprvu také bavilo Wildeovými výroky. Čas běžel. Najednou je patrna jistá faleš některých vtipných postřehů a ještě později se lze zhrozit. O té falši totiž Wilde věděl.

Sam Pozzi (Samuel Jean Pozzi – Wikipedie (wikipedia.org) léčil zvláště lepší lidi své doby, především Paříže, a přišel si tím na slušné peníze a postavení. Byl seriózní vědec a proutník. Nakolik třeba spal i s pacientkami? Zůstává otázkou, ale jestliže to překročilo meze, měl štěstí a zprávy o jeho avantýrách nikdy nedosáhly ani úrovně veřejné šuškandy. Po právu je dnes Pozzi ctěn jako zakladatel francouzské gynekologie. Jeho Pojednání o gynekologii bylo rychle přeloženo do angličtiny, němčiny, ruštiny, italštiny a španělštiny, po celém světě se brzy stalo autoritativním textem. V Anglii vyšlo (1892-93) ve třech svazcích.

Barnes čerpal z mnoha memoárů, deníků i korespondence, byť některé dopisy byly spáleny. Těžil z lékařských časopisů, tisku, ale i románů, a prostřednictvím Pozziho a členů jeho rodiny, zvláště dcery Catherine, probral nejen Belle Époque, ale i tehdejší prostupování britské a francouzské mentality. „O Britech se má za to, že jsou pragmatičtí, a Francouzi emocionální. V milostných záležitostech tomu však často bylo naopak. Britové věřili v lásku a v manželství, k němuž láska vede a navíc ho dokáže přežít…“

Postavami knihy jsou vesměs Pozziho známí. Hrabě Robert de Montesquiou, princ Edmont de Polignac, novinář Léon Daudet, významný malíř Degas, Conan Doyle a Proust, Henry James i Zola, Sarah Bernhardtová; a když čteme, na dlani máme éru i z intimní perspektivy. To by ji nepokazilo, ale… BARNES: Blyštivé značky jako Zlatý věk pokaždé vzniknou až zpětně. V roce 1895 či 1900 si lidé v Paříži nenotovali „Právě se nacházíme v Belle Époque:, tak si to hleďme pěkně užít“. To slovní spojení se ve slovníku objevilo až po francouzské prohře v letech 1940-41.

Ta epocha je zkrátka hezčí mytizujícím oparem při pohledu z budoucnosti a první světová válka byla zlá, ale aspoň smetla pro dřívější čas typický snobismus a duely z absurdních příčin, jaké třeba Britové moudře nechali na skládce už ve 30. letech 19. století.

Vypravěč Flaubertova papouška připodobňuje veškeré životopisy „prázdným okům sítě staženým dohromady provazem“ a na stejnou větu narazíme tady. Na první pohled nahodilá síť nás polapí a mj. analyzuje Huysmansův román Naruby i jeho autora. Rozebírán je moment, kdy Wilde zpychl a přestal být gentleman, i fenomén dandysmu. A Pozzi?

Byl to charismatický, ve společnosti oblíbený a dámám imponující mudrc. Jen bokem sbíral umění a spolu s hlavní milenkou uměl žít druhý život. Jmenovala se Emma Fischoff a setkali se kolem roku 1895. Byla dcerou vídeňského obchodníka uměním a narodila se jako Sedelmayerová. O 16 let mladší, kultivovaná, sebevědomá, bohatá… I její manžel Eugene – rovněž Žid - se narodil ve Vídni a patřil mu nejslavnější dostihový kůň Francie, Dandol.

Tento manžel nechával ženinu avantýru plynout a nutno říci, že se Emma se Samuelem něco nacestovali, přičemž vedle festivalu v Bayreuthu je nejvíc přitahovaly Benátky. Příhodné byly i chirurgovy výpravy na konference.

I přes avantýru a politické aktivity se Pozzimu skutečné skandály, pro onu hysterickou éru typické, vyhnuly, což bylo ve Francii rovno zázraku. Vše se nicméně nedozvíme nikdy a Barnes vlastně spěchá skrze všecky výčty a odbočky ukázat, že i navzdory takto intenzivní snaze, zůstává jím vykreslený Pozzi jen fikcí a jistou záhadou.

Nelogičnost epochy ohraničené Prusko-Francouzskou a první světovou válkou ukazuje Barnes i na Dreyfusově aféře. Účinek zde dalece přesáhl obsah a mučedník Dreyfus, jak bývá pravidlem, nedostál mystické auře mučednictví. Na jeho vyzvědačství přitom nebylo zrnko pravdy. Případ byl důležitý pro to, co z něj udělali; ne pro to, čeho se týkal. Korupce, která by rozdmýchala antisemitskou náladu, se přitom dala (jinde) najít. Příklad? Panamský skandál 1892-1893. Tři židovští finančníci tehdy prokazatelně podplatili členy kabinetu, poslance i novináře; a přece se nic nedělo a ještě roku 1965 romanopisec Mauriac napsal: „Za Dreyfuse jsem byl dítě, a přece ona podstatná aféra cele vyplnila můj život.“

„Doba strávená ve vzdálené a dekadentní, hektické, agresivní, narcistní a neurotické Belle Époque mě naplnila radostí, a to hlavně díky postavě Samuela Jeana Pozziho, jehož italští předkové doputovali do Francie, aby si jeho otec vzal Angličanku a jeho nevlastní bratr se oženil s Angličankou z Liverpoolu. Pozzi byl racionální a vědeckého založení, mezinárodního zaměření a s neutuchající zvídavostí. Se zvědavým nadšením vítal každý nový den.“

Je podle Barnese pravým hrdinou. Přesto… V jednom uměleckém časopise doby se dočetl, že se jednalo o muže s „potvrzenou notorickou závislostí na sexu“ a „rutinního svůdce pacientek“. Paradox? Nebýt té věty, možná by Pozzi Barnese neuhranul. A chirurg poskytoval úlevu a jeho inovace zachraňovaly životy žen, ale není to celá pravda.

Jenže to až přítomnost (míní autor) nutí nás horlivě soudit minulost a ona trpí.

„Neurotická“ přítomnost zcela zbytečně věří, že je lepší, než to, co bylo, a minulost se nemůže obhajovat, nebo ne snadno. Mlčí. Mlčí důsledkem božího dopuštění, ale chováme se jako právníci u soudu a jako by mlčela „se zlým úmyslem“.

Pozzi je ale románem každopádně představen jako „příčetný člověk vyšinuté doby“.

Julian Barnes: Muž v červeném kabátě. Přeložil a doslov napsal Petr Fantys. Vydala Euromedia Group – Odeon. Praha 2023. 328 stran.

Muž v červeném kabátě - Julian Barnes | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví