19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: O novinách a novinářích

28.7.2021

Kdykoli vezmu v poslední době do rukou nějaké noviny, mám takový zvláštní pocit, jako bych je již někdy četl. Což pochopitelně není možné. Jedině, že by se v mé mysli opět usadil Tibitanczel.

To vám musím ale vysvětlit. Petr Tibitanczel byl náš kámoš. V šedesátých letech jsme se nějak sešli v jednom podniku a nebylo lepší party než naší. Tlakům ideovým jsme čelili, jako mnozí v té době, návštěvou hospod. Neopíjeli jsme se programově, ale občas jsme to přepískli. Poté jsme dokázali senzačně kohokoli z party přikrýt, schovat či nevystavit hněvu nadřízených.

Jeho tatínek osvobozoval Ostravu v jednom z 267 tanků 4. ukrajinského frontu vedeného armádním generálem A. I. Jeremenkem. Jenže do roku 1943 vyučoval v jednom vojenském kurzu v Anglii, kde se také oženil. Takže Petrova maminka, která přijela v roce 1945 za jeho tatínkem do Čech, byla Angličanka jako poleno. A Petr se chtě nechtě naučil anglicky, přestože když začal mluvit a chodit do školy, byl u nás již socialismus. Takže svou schopnost hovořit a číst anglicky nestavěl radši moc na odiv. Bylo to lepší, protože jeho tatínek, prohřešivší se stykem s Angličankou, musel za trest na nějakou ostravskou šachtu. 

A tak se stalo, že Petr jako jediný z naší party uměl dobře anglicky. On toho také dokonale zneužíval. Vždycky přišel s nějakou novou teorií, která začínala slovy: tak jsem četl v jednom anglickém časopise… A následovala nějaká pitomina, kterou jsme částečně byli nuceni akceptovat. A tak jsme se dozvídali, že západní lékaři prokázali souvislosti mezi pitím alkoholu a požíváním penicilinu. Alkohol prý umocňuje sílu antibiotik, jenže doktoři mají strach to sdělit národům, aby všichni marodi nezačali chlastat… Jindy přišel se zaručenou zprávou o tom, že trus z létajících talířů (UFO) má silné oplodňovací schopnosti přenášené vzduchem, takže hodně z nás je původu mimozemského. Nebo že frekvence radiových a televizních vln způsobují rakovinu a je jen otázkou, zda ono vhodné spojení vln dorazí do toho či onoho těla. Vesměs jsme jeho „zaručené“ zprávy z anglického tisku brali s rezervou. Kde by v té době také přišel k anglickému tisku.

Nebudete tomu věřit, ale minulé úterý jsem kolegu Tibitanczela potkal na Rašínově nábřeží v Praze. Poznal jsem ho hned – zestárl sice, zešedivěl, ale jeho klátící se postava byla stále tatáž. A tak jsme zamířili do nejbližší kavárny. Abych vnesl hned na začátek našeho rozhovoru nějaké osvěžení, začal jsem slovy: tak jsem četl v jednom anglickém časopise… a dal jsem k lepšímu historku o jednom našem vysokém činiteli, kterou jsem si nahonem vycucal z prstu. Navíc byla strašná a ještě naprosto nepravděpodobná. Byť mírně humorná a zčásti morbidní. Petr Tibitanczel se vůbec nezměnil. Nehnul ani brvou. Já vím, povídá. Dělám v jednom vysokém úřadě a tam se ty věci vědí. A dodal k mnou vymyšlené zkazce ještě několik potvrzujících a upřesňujících podrobností. A pak jsme se bavili o něčem jiném. Nejsem si jist, zda se můj dávný přítel zachoval v recesistickém stylu našich mladických setkání, nebo zda jsem zcela náhodou neklepl hřebík na hlavičku. Radši na to nemyslím. Protože v tom druhém případě by to bylo horší než s tím penicilinem, UFO a radiovými vlnami dohromady. I když konec konců, nijak moc se to zase neliší od komentářů sobotního a pondělního tisku. O čemkoli.

No a to je právě to ono. Petr Tibitanczel se mi vždy v mysli vynoří, když čtu nějaké noviny tištěné či virtuální. Stalo se již v českých luzích a hájích zvykem, že „naše denní dávka emocí“ obsahuje více negativních zpráv, než pozitivních. Není to z toho důvodu, že by to s námi a s touto zemí bylo tak špatné. Ani z toho důvodu, že média považují negativní zprávy podávané v bulvárním hávu za přitažlivější a ekonomicky zajímavější v rámci boje o počet čtenářů a posluchačů. To je ovšem jen zástupný problém.

Vysvětlení je daleko prozaičtější. Napsat či zveřejnit pozitivní zprávu je daleko těžší. U zprávy o tom, že se v městě X opět střílelo a že pan Z zastřelil pana Y, přičemž mají oba blízko k politikům strany B, u té čtenář odpustí i nějaké ty prohřešky proti jazyku či etice. Ani je nevnímá, protože je šokován, konsternován a má námět k debatám doma, na pracovišti a v hospodě. Pozitivní zpráva musí mít hloubku, úroveň a musí být napsána zajímavě, neotřele a s jistou noblesou i s erudicí. K jejímu napsání potřebujete více času, více znalostí a celkově více schopností.

Proto vznikl mýtus, rozšiřovaný zejména těmi méně schopnými, že čtenáři a posluchači žádají výhradně krev a slzy. Přiznám se, že také někdy podlehnu v duchu oné teorii o tom, jak všechno stojí za houby. A že se s tím nedá nic dělat.

Dá se to ale docela léčit. Zkuste někdy navštívit v jednom dni několik knihkupectví za sebou. Zjišťuje tam člověk pokaždé, jak obrovský a úžasný je náš knižní trh. Ještě v sedmdesátých letech jsem si mohl říci, že mám ve své knihovně většinu toho slušného a zajímavého, co u nás vyšlo. Nebo že jsem něco z toho alespoň četl. Dnes nemohu říci vůbec nic. Přes 2500 našich nakladatelství doslova chrlí stovky knih denně. Nedají se obsáhnout ani podle titulů, nedají se koupit, natož přečíst. Náš čtenář ztrácí přehled.

Jistě, jsou mezi nimi i zmetky, to se při každé knižní produkci při svobodném trhu (nebo v totalitě) stává. Ale vědomí, že má tato země stovky a tisíce lidí, kteří se podílejí na psaní, překladech a tisku obrovského množství hodnotných knih, je úžasné. Nemá to každá země. Málo se o tom píše, nikdo se nad tím ani nepodivuje. A tak v němém úžasu procházím královstvím knih a beru do ruky ty dávno známé a přečtené, s rozechvěním otvírám ty, o nichž jsem jen slyšel, a zejména pak ty, které vidím poprvé. Vím, že i kdybych měl tolik peněz, abych si je koupil, nikdy již nebudu mít tolik času, abych do všech alespoň jen letmo nahlédl. A tak je občas beru do rukou a ukládám zpět do regálů s pocitem posvátné úcty a nesmírného štěstí. Bohatství lidstva proniklo i k nám. V tu chvíli je mi lhostejný osud pana Z, který zastřelil pana Y, i když je mi líto, že se takové věci stávají. Kdyby ti pánové více četli, možná by zjistili, že jsou na světě i jiná potěšení než svírat pažbu kalašnikova.

Pomohlo by to i těm, kdož o jejich činnosti s morbidním potěšením referují. A kdyby pořádně četli všichni politikové, zjistili by, že všechno tady již bylo. A že ono poznání lidstva je uloženo právě v knihách, jejichž obsah je často oním potřebným mementem mori. To mě také napadlo, když si před pár lety v nějaké nedávné anketě jeden vysoký náš politik vzpomněl na jediný knižní titul, který ho zaujal. Jmenoval se Příhody Ferdy Mravence. I když nic proti Ferdově pracovitosti. Já vím, že se špatně píše v jednom médiu o jiném.

A což se obrátit k autoritám? Starý dobrý vynikající novinář, malíř, básník, dramatik a esejista Gilbert Keith Chesterton o tomto problému psal již před desítkami let. Kupodivu zcela aktuálně. Onen břitký anglický glosátor svého času napsal:

„Noviny sice zrcadlí dnešní společnost, ale jejich největší slabost tkví v tom, že obraz, který podávají, je složen výlučně z výjimek. Titulky hlásí, že spadl dělník z lešení, ale už nehlásí, že ještě žije. A přitom je tato druhá skutečnost mnohem senzačnější. A také ovšem tisíckrát běžnější. Těžko můžeme od novinářů chtít, aby psali o stálých zázracích: těžko žádat titulky jako: „ Pan Wilkinson stále v bezpečí“ nebo „ Pan Jones ještě nezemřel“. Noviny nemohou ohlašovat lidskou spokojenost. Nemohou hlásit počet všech vidliček, které nebyly ukradeny, či manželství, jež nebyla rozvedena. A tak je celý novinový obraz života nezbytně falešný. Představuje nám to neobvyklé. I demokratické noviny se zabývají menšinou.“

Já nevím, napsali byste to lépe a výstižněji? Mnohokrát jsem (i před svědky) prohlašoval, že přestanu číst noviny a budu mít klid. Podařilo se mi to dodržet snad jen několik dní. Proč? Inu, člověk se často naivně domnívá, že by mohl být právě teď svědkem toho, jak se lidstvo zlepší. Ale jak říká opět pan Chesterton: „Problém není v tom, že bychom neměli dost padouchů, ale v tom, že nemáme dost lidí, aby je prokleli.“

A to je právě doba Petrů Tibitanzelů.