3.12.2021 | Svátek má Svatoslav


ROCK: Omega v hodině smrti

18.11.2021

Není obvyklé, aby slavná hudební skupina zanikla tím, že dva její členové zemřou náhle během jednoho týdne

Loni se to přihodilo maďarské kapele Omega: právě dnes je tomu rok, co navždy odešel její klávesista László Benkö (12.6.1943 – 18.11.2020) a v neděli bude následovat výročí baskytaristy Tamáse Mihályho (24.9.1947 – 21.11.2020).

Omega proslula zejména – a to nejen v rodném Maďarsku - notoricky známým hitem Gyöngyhajú lány. U nás byla svého času populární i verze od Scorpions zvaná White Dove, definitivně už melodii do podvědomí českého posluchače natloukl Aleš Brichta svojí Dívkou s perlami ve vlasech. Spíše než skutečnost, že se píseň dočkala i mnoha dalších, nám neznámých coververzí, je zajímavější, jak ji ve svém románu Muzika využil Petr Pišťanek: slovenská amatérská kapela spustila na maďarské svatbě úvodní varhanní tóny hitu a samozřejmě následoval nadšený ohlas – avšak jen do té doby, než se zpěvák slovenské národnosti pustil do textu, jen foneticky naposlouchaného z desky. Takové prznění svojí řeči nemohli horkokrevní Maďaři přejít, a tak měli muzikanti co dělat, aby zachránili holé životy…

Omega

Omega

První období – „maďarští Beatles“

Ano, nejenom že tak zněli, ale užívali si i podobné nadšení mládežnických davů, zejména ženského pohlaví. Samozřejmě se k tomu museli dopracovat: skupina vznikla už v roce 1962, hrála ten typický, nádherný rock let šedesátých, a od samého začátku ji vedla dvojice, co to pak spolu táhla až do konce: onen první zesnulý, klávesista László Benkö, a zpěvák (a tehdy prozatím ještě i kytarista) János Kóbor. Ostatní hráči se ve skupině střídali, než se v ní roku 1967 trvale etablovali další budoucí trvalí členové, kytarista György Molnár a druhý zesnulý, baskytarista Tamás Mihály. Bubeníkem se stal József Laux a přibyl i druhý klávesák, enfant terrible maďarské rockové hudby Gábor Presser.

Singly vydávala skupina od roku 1966, zpočátku anglické (začali klasikou Paint It Black od Stounů), pak už i vlastní. Jako tento z roku 1968:

Takovýto charakteristický kytarový zvuk, co ještě tři roky předtím přiváděl k orgasmu dívky v Anglii i Americe, však už tam mezitím byl překonán: sami Beatles měli hotový Revolver i Seržanta, rojili se jiní, co je víceméně napodobovali, a tak i první velká deska (pro našince neuchopitelného názvu), jež Omeze téhož roku 1968 vyšla, byla jiná. Z dnešního pohledu mnohé na ní zní poněkud popově, někdy až jako z kabaretu (jako ten titulní Trumpetista Frédi), plusem naopak je občasný odstín psychedelie a objevují se tu už i náznaky dovedného skloubení rocku s maďarským folkem, jak to bylo pro ty nejlepší momenty z příští tvorby skupiny charakteristické.

Skutečnou bombou byla ale druhá deska zvaná „10.000 kroků“, co vyšla rok poté, a nejen proto, že právě na ní je ten největší hit. Už úvodní píseň o petrolejové lampě navodí atmosféru, jako když si člověk pustí Bílé dvojalbum. Pak tedy zaperlí svými vlasy ta dívka, co ji miluje celá Evropa, a už to jede dál – každá píseň úplně jiná, každá výborná. A i když má třeba jednoduchou dvanáctkovou strukturu, neslýchaným zpěvem „až k zalknutí“ se opět od všech podobných odlišuje. Bezelstné balady typu Chlebu bláznů pak vezmou posluchače za srdce folklórní jednoduchostí.

Třetí řadové album (1970) vysoce cení všichni kromě autora tohoto článku, a to z toho důvodu, že on je zatížen staromilstvím a když poslouchá Maďary, tak chce, aby zněli jako Maďaři a nikoli jak nějaká napodobenina Deep Purple. Je to prostě takový krotký heavy metal, zvuk ztěžkl, máničky se zaradovaly. Podobnost s Beatles už ale opravdu skončila a nejen tím se toto období uzavřelo: následoval odchod Gábora Pressera (vzal s sebou i bubeníka a textařku), aby si založil vlastní, taktéž věhlasné Locomotiv GT, první superskupinu v Maďarsku (její členové přišli z Omegy, Metra a Hungarie, podnět k tomu dali prý čtenáři jednoho časopisu, když si v anketě takové supersložení odhlasovali). Omega v Presserovi přišla nejen o druhého hlavního zpěváka, ale zejména o výraznou autorskou osobnost. Firma Omega byla už nicméně zavedenou značkou a tento vlak už vykolejit nešlo.

Jedno je dnes jasné: jakkoli to tehdy vypadalo, že cesta kupředu vede skrz hard rock, ve zlatém fondu skupiny nezůstala nakonec trojka, ale jednička a dvojka – nikoli tedy kopírování západních vzorů, ale vlastní písně s puncem maďarského folklóru:

Druhé období – k mírné progresi v mezích líbivosti

Beatles už byli rozpadlí a Presserův odchod vedl ne snad také k rozpadu Omegy, ale k zásadní změně určitě: zmizela jistá hravost, místy starosvětskost, pestrost kousků někdy až hospodských, skupina se jakoby semknula kolem již teď jediného zpěváka, charismatického Jánose Kóbora, co během let vizáží evokoval napřed Sodomu, pak Schelingera a nakonec Roberta Planta.

Přehlédneme-li dnes bohatou diskografii skupiny, seznáme, že je v ní poněkud zmatek, co se postupem času, jak se množily výběry, živé nahrávky a různé předělávky, stále prohluboval. Tím spíš, že už od začátku vydávala skupina i cizojazyčné verze svých hitů – „Red star from Hungary“ byla a dodnes je v západní Evropě nejúspěšnější adept z Východu. Jakkoli to ale byl velký úspěch, vždycky je stejně lepší poslechnout si originál, neboť k té exotické hudbě exotická řeč patří, nehledě na to, že později natočené anglické (či dokonce obzvláště odstrašující německé) verze starších skladeb postrádaly už v novém aranžmá zhusta původní jiskru.

Čtvrté album, co má v názvu číslovku 200, bylo prý z jakéhosi důvodu zakázáno a vyšlo až v roce 1998, ale snad je tehdy nahradili nějakým živákem či co, zkrátka zmatek byl už v tomto roce 1972. Tím spíš, že brzy tehdy vyšla naopak zase anglická verze s jiným pořadím skladeb… Jedna věc je jistá: jemné kytary, krásné klávesy včetně mellotronu, melodie až jazzrockové. A také silné, jak ukazuje tato ukázka, kde je ze stáří protagonistů zřejmé, že klip k hudbě vznikl až mnohem později:

Páté album se jakoby vrací více k hard rocku a tím se od něj autor této vzpomínky odvrací. Nejen proto však: zdá se, že inspirace tady opravdu moc nebylo, kreativity a nápadů pomálu. Proto rychle pryč od něj, do roku 1975, kdy vyšla Šestka. Ta je v duchu starých tradic opět pestrá, přičemž poprvé se tu míchá někdejší ryze maďarská originalita s progresí. Vznikl tu ten krásný, typický omegovský zvuk, sestávající z průrazného hlasu Kóbora, prostorově širokých Benköových kláves a jakoby harrisonovské, úsporné kytary Molnárovy.

Třetí období – vzhůru k (nejen) vesmírným výšinám

Jsme v roce 1977 a skupina vydává svoje sedmé album, to s těmi hodinami, jehož úvodní skladba, co se později dočká i symfonického ztvárnění, zaevokuje českému posluchači svým echem olympické Prázdniny na Zemi (které ale vznikly až o tři roky později). Ano, i Maďaři pozorně poslouchali Pink Floyd. Jako první ve východním bloku tak přišli s hudbou zvanou „space rock“. A konstatujme, že stejně jako jejich čeští následovníci v tom byli ze začátku poněkud naivní, rádoby efektní, prvoplánoví.

Mnohem víc se mi totiž líbí následující osmička z roku 1978, co začíná tou Beethovenovou osudovou a na obalu se tam muzikanti třpytí jak Abba – tomu navzdory je to ale album velmi kvalitní, opět je tu každá píseň úplně jiná a jedna lepší než druhá. Co víc, žádná není navíc. V baladách kytara pláče jak má, v rusky rustikální Leně exceluje nebožtík Benkö na tahací harmoniku.

A ještě lepší je devítkas výjimečně srozumitelným názvem - Gammapolis (1979). Od prvních drážek chytne ve stejnojmenné skladbě posluchače na svoji oběžnou dráhu tklivými, hřejivými tóny v širokém klávesovém oceánu, nad nímž vane echem znásobený Kóborův zpěv. Opět pecka za peckou, pomalá, rychlá, houpavá, každá nápaditá. Kapela se již zcela propracovala k tomu zvuku, při němž dnes lidé na stadionech kývají nad hlavami rozsvícenými zapalovači a je jim družně. Třetí období je obecně považováno za v dějinách kapely nejšťastnější - tehdy bylo spojení progrese s líbivostí nejefektnější. Až donedávna, dokud ještě koncertovala, hojně z něj kapela čerpala.

Sedmdesátá léta ale končila a nejen v Maďarsku klepala už na dveře hudba, která je dnes po právu považována za krok zpět…

Čtvrté období – disko, rock, či co vlastně?

„V osmdesátých létech přišla Nová vlna – ta byla mnohem svěžejší než my.“ János Kóbor

Jistě, nikdy Omega nesklouzla do bezduchého dusání, pro ta léta charakteristického. Přesto byla desítka (1981) šokem: tatam zůstala éterická atmosféra kosmického období, vše se jakoby zjednodušilo, zrytmizovalo, z hrůzou člověk si náhle uvědomil, že to zní jak něco od populárních krasavců Europe. A taková infantilní byla i jedenáctka (1982) a potom i dvanáctka (1986) a třináctka(1987).

V osmdesátých letech zblbnul leckdo a mělo to povětšinou jeden společný důvod: nástup počítačů. I tito muzikanti se zaměřili na zvukové efekty. Výsledkem je pop, místy inteligentní, někdy ne. Mimochodem, první nebožtík klávesista László Benkö se v takové atmosféře cítil jak ryba ve vodě a pro obzvláště oddané fanoušky vytvořil tehdy v tomto stylu několik sólových alb.

Celý problém muziky z let osmdesátých je v tom, že tehdy zněla velice nově a moderně – tak jak je dnes směšně zastaralá a naivní, asi jako tehdejší „výpočetní technika“, příšerné účesy a kýčovité oděvy. Jedno je nicméně jisté: múzy už Omegu nelíbaly. Tento hudební materiál, i odhlédneme-li od dobových aranžmá, již není hoden slova „geniální“ – jsou to prostě takové veselé, jistě profesionálně udělané písničky, jaké mohl ale udělat leckdo.

Je to přitom paradoxní, protože skupina byla technicky velmi progresivní - Kóbor: „Já byl architekt, ostatní inženýři. Měli jsme funkční svůj první syntezátor ještě dřív, než Robert Moog vyrobil svůj minimoog. Dokonce jsme sestrojili první osobní počítač, než ho vynalezl Steve Jobs.“ Ano, byly tu stále nějaké výjimky, to když se hudebníci vědomě vrátili zpět k sobě samým, k rodné maďarské nížině a jejím rozevlátým nápěvům, novými technickými možnostmi obohaceni, ne zotročeni. Jako tady:

Pád – a zmrtvýchvstání

Není divu, že krátce po 13. albu se skupina rozpadla. Zdálo se, že s odchodem Kádárova gulášového socialismu nemá už co víc říci ani ona. Po 7 letech dlouhého mlčení ale náhle v roce 1995 vychází nové, v pořadí již čtrnácté album. Jakkoli se ale zjevně muzikanti snažili vrátit se k rockovým kořenům, jejich hudební impotenci nepomohla ani dlouhá přestávka – bohužel. Obzvláště nedoporučitelná je anglická verze alba, kterou navíc zpívá kdosi jiný než Kóbor – už tak bizarní diskografie skupiny dostala tímto další rozměr. A mělo být ještě hůř: o tři roky později vychází patnáctka, o níž panuje vzácná názorová shoda, že je to nejhorší album Omegy - za něco stojí jen titulní skladba a pak už jen monotónní nic. A tak se zase čekalo až do roku 2006 na šestnáctku: vzhledem k předchozí hrůze byla o píď lepší, takový naleštěný rock, ale k čemu to, když starého psa už novým kouskům nenaučíš a ty staré kousky věčně převlékat do nových blyštivých nápadů také nejde.

Abychom nebyli nespravedliví, jistě to nebyla tak hrozná hudba, jaké bylo a je v našich rádiích od českých rádoby hvězd stále dost, a koneckonců i ten Olympic přestal být k poslouchání nejpozději v době, kdy mu ještě svítila zelená, takže tato kritika neříká nic jiného, než že dříve to zkrátka bylo lepší…

Číslování alb tehdy nicméně skončilo, protože už vlastně definitivně skončil i dosavadní způsob tvorby – roku 2010 vychází Omega Rhapsody, 2012 Szimfónia & Rapszódia a 2013 Oratórium, staré písně v nových, symfonických úpravách. Na obalech už nejsou ani skupinové portréty, ani fantaskní abstrakce, ale jen János Kóbor - je to symptomatické. Zpěvák se stal v podstatě sólistou, jemuž za zády zbylí členové kapely jen sekundují (nebo tam zrovna třeba ani nejsou), doplněni (či nahrazeni) nejen mladšími dubléry, ale celým symfonickým orchestrem včetně sboristů. Občas se přidali i hvězdní hosté, včetně německých Scorpions. Na jevišti bylo zkrátka vždycky plno lidí a všem dominoval zlatovlasý bůh Kóbor.

Aby byl výčet diskografie skupiny Omega úplný, nutno zmínit ještě poslední album z roku 2017, pramálo zajímavé, poskládané z cizojazyčných coververzí, kde nechybí ani Jasná zpráva zpívaná Petrem Jandou. To ale opravdu jen pro úplnost…

V interview z téhož roku na ironickou otázku německého novináře, zná-li Kelly Family, odpověděl: „Ach - jednou jsem je slyšel. Především jsem ale poslouchal Franze Liszta.“ A dodal, že se jeho rodiče postarali o to, aby znal klasickou hudbu. Tady tedy spojil klasiku s Omegou a tím jí dal statut božstva.

Udělat takovou megashow byl chytrý tah. Nový kabát dostaly mnohé staré kousky, velkopódiová podívaná, opakovaně předváděná na mnoha místech, se stala pastvou nejen pro uši. Skupina vybředla z krize a vstala z mrtvých. Nebylo až ani tak podstatné, že s takovým směřováním nesouhlasil druhý nebožtík, basák Tamás Mihály, a skupinu v roce 2014 opustil, byť tam formálně zůstal být jakýmsi tichým společníkem. Vadil mu nejen ten veliký cirkus, ale třeba i plánovaný koncert skupiny v Orbánově rodné obci Felcsút (Kóbor: „Nevěřím, že je Orbán pravičák. No jo, trochu asi jo…“). Trvale jej nahradila sličná baskytaristka, co mu alternovala už od roku 2010.

Jediným, kdo v koncertní sestavě opravdu trvale působil vedle Kóbora až do konce, byl právě první nebožtík, klávesista László Benkö. Na rozdíl od sportovně založeného frontmana, vypracovaného věčným plachtěním po Balatonu, patřičně na stará kolena ztloustnul, ale nejen že si zachoval hippísácké korálky a náramky, ale i náležitou výstřednost: barvil si kupříkladu nehty na černo a bílo, snad aby mu ladily s klaviaturou. Jeho celoživotním vzorem byl Keith Emerson. Kóbor a Benkö spolu byli od úplného začátku až do úplného konce. A to je také důvod, proč už asi skupina – jakkoli v posledních letech torzovitá – opravdu skončila: i na jejích internetových stránkách tiše už jen hoří svíčky…

Namísto závěru

„Hudbou jsme chtěli vlastně vždycky dokázat jen jediné: být svobodní. To se nám podařilo.“

János Kóbor








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.