19.3.2024 | Svátek má Josef


RECENZE: Muž na odvrácené straně Měsíce

25.6.2022

Ondřej Neff je tím chlapem - a svého času mi v určitém kontextu sdělil: „Nebo si nemyslíte, že by vás běžní lidi nelynčovali, kdyby mohli?“ Neužil, pravda, přívlastku „běžní“. Neodpověděl jsem, ale vím, že lynčovali. Zač? Chm. Není třeba mít při činu příčinu a vždy si lze pak mýt ruce. I za nic můžete dostat za uši, anebo se to semele v onom Rytířově skvělém country textu pro Tučného Pověste ho vejš. I tam jsou uváděny interesantní „důvody“ v uvozovkách, pro které má Michal Tučný prý viset.

Zrovna tak nemám pocit, že bych dlouho vydržel celý v ostrém „krimu“. Jak by to taky šlo? A představa vězení, ve kterém vás i znásilňují atp., ledaskoho může strašit; například v mé mysli vyvstává víc než Freddie Krueger alias Noční můra Jilmové ulice. To je ovšem moje chyba a Neff oproti mně není třasořitka. Nelze tak tvrditi, že sci-fi román Ultimus stvořil v hrůze, natož panické. Ta úzkost sice i zde mohla vystrčit růžek, ale vypadal jenom jako střípek. Nebyl větší. Jen jedna fazeta ze soukolí stroje, který vždy pohání nejzdatnější psavce!

Ne že by se autor Ultimu nepotřeboval vypsat z některých rozhořčení. Ale není fanatik, snad jen zastánce jisté frenezie. Uvidí-li někde volno, zaplní to místo psaním, když to přeženu. Je dobře, že psaní potřebuje. Život mu ale přitom zcela neutíká, i úsměvná by byla představa, že psal Ultimus jako nějakou obří terapii. Že tak montoval přes čtyři sta stran…

Ostatně… Úvodní fáze prací se rozbíhala už v letech osmdesátých - a uvnitř výsledného svazku, krásně dnes vázaného, jde o kapitolu osmnáctou. O Cestu sněžné smrti. V následujících desetiletích Neff často dělal i ledacos jiného, respektive psal mnoho jinačího, a např. tady najdete kus románu Ultimus, ovšem již verze z roku 2009: Ultimus 1 - Digineff.

A následuje další z variant: https://digineff.cz/ultimus-2/. Je přitom dost zřejmé, že spisovatel, který je s to oťukávat téma a odkládat definitivní vznik díla takřka čtyřicet let, asi nebude v nitru zoufalec, který se komponováním odstavců zachraňuje od hrůz života. Ale je zajímavé, že právě tak nějak funguje představivost části literárních kritiků hlavního proudu. Hlavně podobné psaní zoufalců „z potřeby“ chápou někdy jako přední znak vysokého umění a v tom smyslu se i pídí po motivaci autora. Naštěstí ne všichni.

A ti, co Ultimus nečetli? Vnímají ho „jen“ jako část (SF) ghetta, kam nechodívají, a v lepším případě jej chápou jako pouhou knihu pro mládež. Je to bohužel určité nedorozumění…

Ultimem a kosmem i po Měsíci a „basou“ nás vedou osvědčení hrdinové Jakub Nedomý a - kyborg - Dědek Čuchák. Na odvrácené straně Luny se ti dva kamarádi střetnou se zločinnou Enigmou (nejen názvem připomíná bondovky) - a padnou do pasti, kterou jim podle všeho nastražil jejich starý známý Luigi Mantella. Jakub je, jak asi víte, lunárním starožitníkem, ale jako starožitnost si tady na Měsíci nesmíte představovat rozporcovaný stoleček ze známé Dahlovy povídky Farářova záliba, nýbrž třeba kus Apolla 13. Kuba a Dědek se navíc vypracovali v odborníky - na rozličné typy robotů a na vynálezy. Jsme o kousek v budoucnosti. A kdyby tomuhle páru vyšel jeho gigantický kšeft, zbohatl by.

Jenže je tu zrada, což těší čtenáře. Past se uzavírá, ti dva byli trnem v oku nejenom četným mutantům a - kosmem se rozprostírající - organizaci Enigma. Z vězení se jim ale, řekněme to rovnou, povede pláchnout; překážek předtím překonávají milion. Zvlášť druhá část románu připomíná hollywoodský blockbuster - v nejlepším smyslu toho slova. Jde o scénář poutavého, akčního trháku, a když Neff něco líčí a popisuje, tak umně vizualizuje své představy - s obdivuhodnou zkratkou. Vše vidíme zřetelně. A dialogy? Jako z partesu. Taky a právě na nich se to hodně nese a vždycky je fajn, když autor pojme celou dlouhou sekvenci dobrodružné knihy jako honičku. A když není upjatý, ani moc vážný. A přitom prorok.

Umí si představit nejrozličnější technologie v jejich vývoji a vidí příčiny, proč budou - a už jsou - brzděny a blokovány, zakazovány, ostrakizovány a vkládány na seznamy černých listin. Chápe i to, kam může dojít korektnost a ústupky menšinám či zlu. Tuší, že pouť k rovnostářství bývá poutí do pekel.

Ultimus je z toho hlediska dystopií, i když ne antiutopií - a definici obou rozdílných pojmů si případně vyhledejme v knize 2 + 2 = 5 od Olgy Pavlovy (2022).

Za práva robotů se v Ultimu bije zrůdná aktivistka Perla, jejímž vykreslením autor možná nikoho nechtěl urazit, ale… A sám a snad spolu s Asimovem neříkám, že i robot nemá mít práva, ale je to koneckonců robot - a my ho udělali - a v praxi má zůstat funkčním a člověku přínosným. A strojem. Nebo ne?

Ale jsme na Měsíci a pasti líčené na Kubu a spol. fungují i nefungují. Už let a přistání je malý horor a samo vězení se nachází „v chráněném režimu“. Kuba a Dědek dostávají rychle stopku ohledně volání ven. Tajemník Ultimu Dittrich je upozorní, že jde o závažný přestupek proti zabezpečení. Nebýt slíbeného obřího honoráře, ještě by snad vzali roha.

Nebo ne? Spíš to vypadá, že už je pozdě. A přece - a jako zázrakem - unikají nástrahám. To je samozřejmě lehčí, když Dědek do jisté míry umí číst myšlenky… a když se kamarádi fakticky domlouvají telepaticky.

Muklové neboli izolanti mají povinně žluté helmy - a pod jejich vlivem dostatečně nevnímají nebezpečí. Představují se leda čísly, jsou podřízeni drilu a svá původní jména „nechali“ VENKU. U pásu demontují segmenty strojů i obdob dnešních strojů, což ale není procházka růžovým sadem. Komponenty se občas spolčí - a spontánně se prokomponují. Vznikne mašina, která je - snad - vhodná i na něco jiného, ale rozhodně umí rozdávat smrt. A taky ji rozdá. Dojde na masakr. I proto sem byli starožitníci vlákáni. Jako odborníci na ledacos tyto ataky možná vysvětlí. Či ne?

Pod rukama trestanců každopádně probíhá krácená geneze, či něco podobného. Jejím následkem vznikají „neorganické organizmy“. Jsou taky zbraněmi. Zdá se, že mukly likvidují s obzvláštní chutí. A co má být, že? Zločiny, pro které sem ti „nešťastníci“ byli uvrženi - a pro které makají -, jsou odporné a zrůdné.

Mimořádným událostem se mezi odsouzenými říká „maso“. Vedení Ultimu to shora možná bere trochu flegmaticky, ale z ekonomického hlediska dochází ke ztrátám. Hry materiálu? Ale ne! Fragmenty jsou nakažlivé - a udělaly by zabijáka třeba z odstavené ledničky, když to přeženu; hned poté, co ji doplní patřičnými komponenty sebranými opodál. Ach, byli už jste někdy na šrotišti? Věřím. Jenže neobživlo. Tady se to děje. A cosi by udělalo vraha snad i z Miagiho motoru, jinak skvělého to vynálezu pomáhajícího k dobytí kosmu.

Podobně morbidní je podívání na - velrybě podobnou - Okumu. Oč se jedná? Je to béžová nestvůra. Láduje se povinně vegetací a její spodek v krvi uřezává vyčleněná skupina muklů. A ten spodek je - jako ve strašném snu - zdroj potravy! Nikdo se přitom neptá, zda Okuma netrpí. Protože by mohla. Má psychiku. Je to však i nějakých dvě stě tun vážící nestvůra - a vyprodukuje dvě tuny potravin denně. Šestnáct typů masa.

Ale trestanci pořád nejsou pokorně pracujícími ovcemi - a občasné vzpoury dle všeho podněcuje Enigma. Dochází také k „poloútěkům“. To znamená útěkům, kdy prchlí zmizeli v okolní pustině. Anebo snad…?

Kuba a Dědek by měli rozkrýt rovněž pozadí těchto skutečností - a Mantella je do Ultimu asi nastrčil taky proto. Taky proto, aby zjistili, proč Enigma s útěku pomáhá. A fanatická, krutá aktivistka Perla (neštítící se vraždit) sem přiletěla spolu s nimi a prahne „plně osvobodit autonomní entity“, které (jak připomíná) „ve všech parametrech převyšují lidi“. Vyznává Kodex. Na jeho základě by měli roboti žít v přátelství a míru s lidmi. Zní to dobře. Měli by žít rovnoprávně a bez toho, aby je lidstvo, jejich tvůrce, utiskovalo. Anebo snad má Kuba jiný názor? Je robofob?

Až fascinují se zdá, jak věrohodně autor předestírá šanci „datové nákazy“ a na vznik zcela nových organizmů. Obdoby buněk vytváří bloky a posléze specializované orgány. Výsledek vraždí, nebo je i jinak využitelný, a ze zdánlivě prostého úkolu neutralizovat toxické fragmenty se v knize stává nová válka světů. Jakub a jeho přítel ji neprojedou jen proto, že jsou sehraní. Znají se dlouho a tato jejich nová dobrodružství mají malou spojnici i s českým typem hrdiny - alias anti-supermanem. S člověkem skeptického spíš založení, který si nicméně poradí. Nakonec A nenechá se převálcovat. A lidstvo? Určitě se vyvíjí směrem ke kyborgizaci, a ač tomu někteří brání, technologie se nám budou čím dál hloub vloupávat pod kůži a pod kosti. Až nás prodchnou. Člověk bude víc než zpola umělý a doplněn vysoce funkčně. Nebude mu to přitom vůbec vadit. To vše začíná platit i ve velkém - a technologie prostupující tělo nakonec zůstanou samozřejmostí. A třeba ani nebude válek, ale nad románem Ultimus nás naštěstí nenapadá slovo „neškodnost“. A dobře tomu. Bez praštících nervů a dostatku mrtvých by totiž v knize občas mohla nastat prodleva.

Nuda ale nikdy. Hu!

P. S.

Roku 2016 vyšla ve Spojených státech kniha zručného Anthony O´Neilla Na odvrácené straně (The Dark Side), kterou přeložil do češtiny Jan Kalandra. U nás se prodávala roku 2018. I její děj se odehrává na odvrácené straně Měsíce, která je, jak víme, odvrácena od Země pořád. O´Neill sem neumístil Ultimus, nýbrž Město hříchu - založené výstředním miliardářem původně jako trestanecká kolonie pro nejtěžší zločince. - Podobnost s Neffovým dílem tím ovšem fakticky končí a myšlenku romány nějak srovnat ukládám k ledu jako nadbytečnou.

Tak či onak se děj O´Neillova lehce brakového (byť výtečně napsaného) příběhu ubírá jiným směrem - a Ondřej Neff odsud ani v nejmenším neopisoval. Howgh.