Je to čtyřicet let. Nevzpomněl bych si. Ale Česká televize 20. ledna uvedla hezký dokument Desatero podle Ringa. Je o známém všeumělovi z Jíloviště. Osmdesátník. Tenkrát mu bylo, jak vzpomínám, (hezčích) čtyřicet, mně dvacet a dostal jsem (7. 1. 1984) pošetilý nápad. Založ fanklub! A to ne fanklub Beatles. Ani ne Ringo Starra. A nenapadla by mě ta aktivita, kdyby se tenkrát obecně nezakládaly fankluby zpěváků a kdybych nebyl duší recesista. Takže recese? Nemohu říct, že ryzí. Bral jsem to vážně. Někdy se to tak semele. František Ringo Čech (FRČ) imponoval. Ne každému, mně ano.

Proč… a jaký se dá vypracovat seznam příčin, se analyzuje blbě. Ale připomínám si jednu babičku. Ona měla (pro změnu) vroucně ráda Miloslava Šimka (shodou okolností také ze Semaforu, divadla malých forem), a když se jí ptali proč, tak Šimka charakterizovala: „Je jiný, než všichni ostatní lumpové.“

Ona to viděla. Vnímala. Minimálně té babičce připadal Šimek, i když byl fakticky neherec, výjimečný. Mně zase uhranul Ringo. Organizaci „k jeho prospěchu“ jsme říkali Fanrič. Jmenoval jsem se suverénně „čestným“ a „zakládajícím“ předsedou a snažil se - v jedné osobě - smolit kroniku toho, co se dělo.

V rychlosti jsem rovněž vyfabuloval stanovy, kde všech deset bodů parodovalo stanovy běžné, a vymyslel co nejlacinější členské legitimace. Kronice jsme říkali Pohnuté paměti předsedy Fanklubu Františka Ringo Čecha a ještě ji mám. V určité rovině to není recese a… Pochodeň jsem prostě nesl chvíli vážně a vážněji než mnich, olympionik a templářský rytíř dohromady.

Pohnutky zrodu Fanriče byly složitější - a duchovním otcem myšlenky je můj spolužák z gymnázia Luboš Morávek ze Sochařské 7 - na Letné. Na Silvestra 1983 se mě ptal, už jsme byli krapet podroušeni, jestli Čech nějaký fanklub nemá. Já: „Nevím o tom. To bych musel něco podobnýho založit.“

Luboš: „Ty se na to hodíš.“ Byla to blbost.

Ale povídali jsme si o tom, že měl sám slavný Fantomas (fiktivní figura) v desátých letech v Paříži Klub přátel Fantomase. Co víc, v Krči existoval Klub Jiřího Schelingera, který vedl jistý Zdeněk Kotlan. Pozoruhodný zpěvák Jiří Schelinger (ten tembr!) byl, tedy než záhadně skončil v Dunaji (1981), „dvorním“ Ringo Čechovým zpěvákem.

Tou nejpřímější pohnutkou k založení fanklubu se však stala premiéra televizního pořadu Hity praotce Čecha (7. 1.). On a dnešní dokument Petry Všelichové vystihují Čechovu podstatu. Smírně, vtipně. Je to podstata ne úplně typického muže, který se každý den vzbudí už ve tři ráno (což mu věřím), rovnou vstane, a přesto má dobrou náladu. Již Alexandre Dumas starší radil adeptům spisovatelství: „Vstaň, hned jak se probudíš.“

Fanklub vznikl pod hesly „zůstaň tu s námi muziko češská“, „co Čech? Nejen muzikant!“ a „ať je Frantík Zlatý slavík“. Posledně zmíněný výkřik to pepří pitomě. Navíc… Slogan jsem slíbil - v Ringově stylu - průběžně inovovat. Nejprve na „pořád Frantík Zlatý slavík“ a poté na „permanentku pro génia“. Tady připomenu, že v letech 1981-1984 probíhalo eruptivní Čechovo období, kdy se fakticky a polovědomě otřepával ze smrti přítele v Dunaji. Někoho by to srazilo dolů, až do deprese, ale FRČ se naopak vybičoval. Zpěvem se zkusil živit sám, i když si to vypočítal pouze na chvíli. Znal vlastní limity. Jezdil po koncertech s karlovarskou kapelou Metronom a každý měsíc se v Praze podílel na nějaké nové gramodesce, a to není přehnané, byly to singly.

Psal televizní scénáře a filmy pro Barrandov, ty většinou s Petrem Novotným. Nad to byl mistr reklamy. Nejvíc na vlastní osobnost. Sám nemám takové ego, tak jsem fandil a nechal otisknout inzerát v časopise Gramorevue, který ke vstupu do Fanriče vyzývá. Napsal jsem text už v lednu - před 40 lety - a byl rád, že ho vůbec zveřejnili v dubnu.

Místopředsedou byl Radek Petrlík z Havlíčkova Brodu. Se mnou studoval v Praze a řešili jsme jiné než hudební problémy. Zrovna tak jsme chápali, že je Čech dostatečně osobitý a pracovitý a naši propagaci nepotřebuje. On sám mi sdělil, že je rád a že by byl blázen, kdyby nebyl rád, ale má „nepředstavitelně“ málo času, takže se nebude fanklubu moci věnovat; ať s tím počítám. V tehdy slavné anketě Zlatý slavík (dnes Český slavík), kterou už jsem zmínil, byl Ringo tehdy osmadvacátý. Nezní to zle? Nezní, zvlášť když přeskočil i esa jako Petr Spálený, Jiří Suchý, Ivan Mládek - a Štědroně, Pilarku a Evu Olmerovou. Zdá se to zpětně až neuvěřitelné? Snad. Ale podařilo se mi v archivu vykutat, kolik hlasů vám na podobné umístění roku 1983 stačilo a nerad to prozradím, ale 350.

Ne víc. I sám „Walda“ Matuška, který nepochybně zpíval jako pan král, měl hlasů jen o 22 víc. O dvacet dva. Josef Laufer jich měl 430 a připomínám, že se jednalo o papírové lístky, poctivě vystříhané z časopisů Mladý svět. Vyplývá z toho, že kdybych tehdy sehnal deset Mladých světů, mohl být (čtyřicetiletý) Čech i před tím Matuškou. A navíc… Sama „Skupina F. R. Čecha“ byla v anketě dokonce třináctá. Posbírala asi tisíc hlasů. Chci tím, dodám, ukázat, že bylo Československo - i v téhle oblasti - jen louží. Malou. Nebyla to Amerika. Žádná. Kromě toho byly běžné „politické podpásovky“. Skvělá, byť provokativní Kocábova kapela Pražský výběr, pro kterou Ringo vymyslel slavné songy Hrabě X, Krysy či Můj koníček, ani soutěžit nesměla. Zakázali ji a zrejhli. Spirituál kvintet nezrejhli, ale proti Čechově skupině byl podle Slavíka lepší jen o deset hlasů.

On se Mladý svět sháněl špatně. A že mrňavej rybník? Jak by ne. Ringově pěvecké anabázi konkurovali jen skupiny Progres II, Modus (Slováci, ale tehdy k nám patřili), Kroky (doktora) Františka Janečka, Abraxas, Limit, Orchestr Ladislava Štaidla, Turbo, Skupina Karla Vágnera, Plavci, Elán a Olympic. Tečka. Víc jich před ním nebylo. Pro štiky jako Čech nebylo nakonec až tak těžké se tím propracovat a v této úhledné konkurenci uspět s bombami jako Zdenda Bum Bum kanón. Či Já jsem básník, mistr péra. V anketě (kdysi vymyšlené Smoljakem) se nesmělo hlasovat pro zesnulé; přesto se pro některé zesnulé mohutně hlasovalo a redaktoři „Mlaďáku“ spočítali, že by tragicky zesnulému Schelingerovi, který zpíval takřka výhradně Čechovy písničky, stačily roku 1983 lístky na 31. místo; ale do tabulky vřazen již není, protože se - dva roky předtím - utopil po pádu či po skoku z mostu v Bratislavě.

Co Čech zpíval? Na to je zde málo místa, ale otextoval si mj. song To Be Superman - jako Dobrý den - a prostřednictvím toho hitu vytvořil v Československé televizi duet s manekýnou Markétou Muchovou.

Když se 21. ledna 1984 konal „13. ples Československé strany socialistické“ na Žofíně (kdo to ještě pamatuje?), sice se v osmihodinovém programu, který končil ve 3. 30 ráno, střídaly hned čtyři orchestry, ale Čechova kapela jednoznačně dominovala. Cestovala i jen Prahou a na reprezentačním plese Československé televize v Paláci kultury, který tenkrát přenášely všechny dva televizní programy, hráli Perníkovou chaloupku. Následoval už jen Karel Gott, hlavní hvězda. S Čechovou písní Manekýnka v paláci taky vystoupil Pavel Roth. Ale ke klubu… Byl drze neoficiální a posléze vyzněl do ztracena, protože mi nepřipadal potřebný a neuměl jsem si představit, že bych desítky členů oficializoval jako součást (například) Ústředního klubu školství a vědy Revolučního odborového hnutí (Na příkopě 10). Petr Rezek, dejme tomu, disponoval fanklubem právě pod takou hlavičkou. A Čechovo divadlo? Začínalo.

Deníku Svobodné slovo řekl (24. ledna 1984): „Soubor, který jsem založil, je prozatím kočovný. V návaznosti na uplynulý Rok českého divadla oživuje obrozeneckou tradici kočovných společností. Střechu nad hlavou nám nabídla Plzeň, tamní agentura, a naší snahou bude Plzeň povýšit na metropoli dramatického divadelnictví. - Co se repertoáru týče, jsme divadlem naivním, což určuje výběr prvních inscenací: her Loupežníci na Chlumu a Caesar a Kleopatra. Herecký soubor kromě mě vytvářejí Helena a Jiří Růžičkovi, Dagmar Patrasová, Jan Kotva a další. Režii přislíbil Evald Schorm. Oba texty jsem volně, na původní motivy zpracoval osobně a rád bych upozornil, že v druhém představení vytvořím - překvapivě - roli Marka Antonia.“

Hudbu dělal do startu tohoto projektu a Metronom, dodám, jezdil s Čechem po plesech (nic proti tomu), i když nejen po nich. 25. ledna 1984 hráli v Humpolci, 9. února v Železné Rudě v sále U princů, 18. 2. v Mariánských Lázních. V lednu před čtyřiceti roky proběhlo za Čechovy účasti rovněž matiné v pražském Jonáš-klubu, kde se „Mistr pera“ ocitl vedle Mišíka, Merty, Hany Hegerové a kritika Jiřího Černého. Jezdil také po besedách a s pořadem Branky, brepty, sekundy, kde byl i Luděk Brábník a během něhož předčítal ze své knihy Z mého života, vydané Jazzovou sekcí.

Masověji fungovalo, když člověk promlouval v Československém rozhlase a konkrétně třeba „Na nedělní vlně Prahy“, kde Čech v lednu 1984 komentoval, hodnotil a kritizoval písně, ale zvlášť chytlavé slogany. Zaslechl jsem tam prvně, že jsme „dospěli“ do časů, kdy se už nepozná, zda zpívá zpěvák nebo nezpěvák. Byla to pravda a Ringo posluchače ujistil, že mnozí čeští herci zase „lépe zpívají než hrají“. Jako příklad ideálních sloganů uvedl jen vlastní nápady: Já už jdu, Dobrý den, Zelená je tráva, Parní stroj, Ježek se má, Raketou na Mars, Nápoj lásky číslo deset, Papoušek Kakadu. Jiné a od jiných prý jej nenapadly. Po náhodné zmínce, že Petr Nárožný špatně vyslovuje sykavky, už jen pokorně konstatoval: „I já mám menší logopedickou vadu.“

Dnes maluje v Jílovišti a vstává každý den ve tři, to mu věřím, ale po pětihodinové pracovní době končí s prací ráno v osm.

Hity Praotce Čecha měly premiéru v lednu před 40 lety: