19.3.2024 | Svátek má Josef


PRAHA: Tady všude byl!

24.7.2021

Zpráva o tom, jak kalifornský občan navštívil všech 57 městských částí Prahy

Ne, nebyl to vrtoch pošetilého amerického miliardáře, který už nevěděl, jak by přetrumfnul jiné zbohatlíky. Ten kalifornský občan jsem byl já a důvodem byl fakt, že jsem si uvědomil, že ač rodilý Pražák pyšnící se tím, jak dobře Prahu zná (býval jsem dokonce v mládí průvodcem), znám dobře vlastně jenom její historické jádro a několik náhodných vnějších lokalit, kde buďto bydlela nějaká teta, nebo tam bylo koupaliště.

Rozhodl jsem se proto, že při své příští cestě do staré vlasti všechny ty okrajové čtvrti a obce navštívím a dozvím se, kde jsou a co to vlastně jsou všechny ty Štěrboholy a Dolní Chabry. Před cestou jsem se musel poučit, jak vlastně administrativní dělení města vypadá, a ke svému úžasu jsem zjistil, že Praha má naprosto nepřehlednou strukturu místní správy, která není jasná ani samotným obyvatelům té které části. Tak například občan, jenž bydlí v obci Třeboradice, si musí pro psí známku dojet na Městský úřad Praha-Čakovice, kam spadá, ale pro cestovní pas musí jet na Městský úřad Praha 18, kam spadá, přestože má na uliční tabulce napsáno Praha 9, jelikož tam taktéž spadá. V tom aby se čert vyznal.

Praha má totiž čtyřúrovňové správní dělení. Sestává současně ze 112 katastrálních území, 57 městských částí, 22 správních obvodů a 10 městských obvodů. Katastrální území je totéž co obec, protože obec je tvořena součtem katastrů. Žádný katastr nemůže být ve dvou či více obcích. Takové obce jsou třeba Jinonice nebo Břevnov. Obce měly dříve svůj obecní úřad v čele s rychtářem. V dávné minulosti mohl panovník povýšit některou obec na město. Takové město bylo obehnáno hradbami, jeho správa sídlila na radnici (z něm. rathaus) a v čele měla purkmistra (z něm. bürgermeister) později zvaného starosta. Až do roku 1784 nebyla Praha jednolitým správním celkem, ale vlastně sdružením čtyř samostatných měst (Staré a Nové Město, Malá Strana a Hradčany), každé se svojí krásnou radnicí. 

Teprve Josef II. vytvořil Královské hlavní město Prahu, ke kterému později přibyl Josefov a Vyšehrad. Tato skutečná Praha dostala svoje kompletní opevnění a správa se přestěhovala na staroměstskou radnici. Roku 1922 se pak Praha rozšířila o množství dalších přilehlých měst a obcí a vznikla tak Velká Praha. Opevnění nebylo více třeba a bylo strženo. Správa města se přestěhovala do tzv. Nové radnice, kde sídlí městský magistrát dodnes a do jehož čela je od té doby volen primátor. Původní města a obce, teď už zvané městské čtvrti, však dále existovaly v hranicích svých původních katastrů. Záhy však bylo rozhodnuto, že Prahu je třeba rozčtvrtit do zcela nových celků. Stalo se tak dosti brutálně a výsledkem bylo, že mnohé obce byly rozděleny mezi dva i více nových obvodů (např. Vinohrady teď leží v pěti). Katastrální obce pozbyly svých samospráv a dnes už se používají pouze k evidenci pozemků.

Nové obvody se často měnily. Původně jich bylo 19, pak 20, později 16 a nakonec se počet ustálil na praktickém čísle 10. Městské obvody byly řízeny z obvodních úřadů, které byly za komunistů přejmenovány na národní výbory. Po sametové revoluci prošla Praha dalším vývojem svého dělení, a dnes má tedy 57 městských částí, každá má svůj městský úřad a starostu. Pro potřeby státní správy jsou mnohé městské části sdruženy do 22 správních obvodů, které však nemají vlastní správu. Některé státní instituce jako soudnictví nebo pošta nadále používají původních deseti městských obvodů, a proto ta matoucí čísla na uličních nápisech. Co se praktického používání týče, Pražané se dále orientují podle jmen původních obcí. Každý ví, kde jsou Vinohrady nebo Motol. V podvědomí také zůstalo deset obvodů. Každý ví, že Praha 6 je na severozápadě města a Praha 4 jde od Vyšehradu na jih. Nejsem si už tak jist, že mnoho lidí ví, kde je dnes Praha 17.

Nicméně Praha je rozdělena tak, jak je, a pro mě bylo důležité číslo 57 coby počet celků, ve kterých si lid vládne a do kterých jsem byl připraven se vydat. Aby měla moje anabáze nějaký řád, rozhodl jsem se, že budu putovat od radnice k radnici, a to způsobem, kterým běžně cestuje ostatní občanstvo, tedy městskou hromadnou dopravou.Sedm dní jsem se pak plahočil po periferiích Prahy, které jsou mezi námi často půvabnější, než město samo. Většinu času jsem prostál na zastávkách, cestoval jsem hlavně autobusy, ale také metrem, tramvají a jednou z nutnosti i stopem. Často jsem nastupoval na různých místech do toho samého autobusu několikrát za sebou, tak jak jsem se přes různé vsi vracel k dalším cílům. Pro některé řidiče jsem se tak stával podezřelou osobou, hlavně v odpoledních hodinách, kdy se autobusy plnily školní mládeží a řidič si nebyl jist, zda nejsem skrytý zvrhlík.

Během svého putování jsem byl svědkem zajímavých demografických skutečností. Mezi dvěma obcemi na východě Prahy, přistoupilo množství rusky mluvících žen, i když je možné, že hovořily ukrajinsky, které pak na jedné zastávce uprostřed otevřené krajiny zase všechny vystoupily. Dokonce i řidič mluvil jenom rusky a vůbec mi nerozuměl, když jsem se od něj snažil zjistit, kdy se bude vracet. Nakonec ukázal mezinárodní gesto pro krátké zdřímnutí a srdečně se rozesmál. Okolo obcí Libuš a Písnice se autobus začal plnit dívkami vietnamského původu, které však mezi sebou mluvily perfektní češtinou a na svých iPhonech si navzájem ukazovaly nějaké tik-toky a smály se na úkor jakéhosi chlapce.

Většinou jsem dorazil do zastávky, která byla co nejblíže k té či oné radnici, několikrát jsem si budovu vyfotografoval a putoval jsem dál. Hlavně mě zajímala architektura, zahradní úprava, jak mají vyveden městský či obecní znak a zdali mají na radnici hodiny, které má každá správná radnice mít. Pokud byla v blízkosti nějaká pamětihodnost či překvapivý artefakt, vyfotografoval jsem jej také. Lidé byli ke mně přívětiví a rádi slyšeli, že je o jejich obec zájem. Ať už to byla půvabná knihovnice v Petrovicích nebo posádka radnice v Kolodějích, jež se slunila na trávníku před budovou. Tajemník úřadu mi z vděčnosti daroval několik knih o historii obce. 

Výjimkou ovšem byly Klánovice. Když jsem si obhlížel jejich pěknou prvorepublikovou vilu, chodil za mnou jakýsi občan, typem bývalý milicionář či obětavý člen Pomocné stráže VB. Dlouho mé počínání sledoval a nakonec to nevydržel a přísně se mne otázal, proč si ten úřad fotografuji. Odpověděl jsem mu, že si fotím všechny radnice. To ho vyděsilo a zvolal na mě: „Za jakým účelem to děláte?“. Řekl jsem mu pokojně, že mě to baví. On se zamračil a řekl varovně: „Ale tohle je veřejná budova!“ Na to jsem mu ještě pokojněji odpověděl: „Přesně tak. A ta teď patří nám všem!“ Drzé použití tohoto levicového sloganu k popisu svobodného počínání jednotlivce jej tak rozhodilo, že už nedokázal nic namítnout a vrtě hlavou rychle odešel.

Co se radničních budov týče, šestice radnic oněch původních historických měst pražských stále existuje, i když už nevítají purkmistry a konšele. Jsou to Staroměstská, Novoměstská a Malostranská a dále Hradčanská, Židovská (Josefov) a Vyšehradská.

08 Vysočanská radnice

01 Staroměstská radnice

02 Novoměstská radnice

03 Malostranská radnice

04 Hradčanská radnice

05 Židovská radnice

06 Vyšehradská radnice

Okrajová města, která byla připojena k Velké Praze ve dvacátých letech, měla také svoje krásné radnice. Některé z nich slouží úřadům městských částí dodnes, jsou to např. radnice žižkovská (MČ Praha 3), vysočanská (MČ Praha 9) či smíchovská (MČ Praha 5).

07 Žižkovská radnice

08 Vysočanská radnice

09 Smíchovská radnice

Některé už slouží jiným účelům, jako např. radnice karlínská, bubenečská, či vršovická:

10 Karlinská radnice

11 Bubenečská radnice

12 Vršovická radnice

... a některé byly přestavěny k nepoznání, jako třeba ta vinohradská na nám. Míru, dnešní úřad MČ Praha 2

13 Vinohradská radnice

Současné městské části mají úřady nejrůznějších typů. Některé nesou hrdý nápis Radnice, jiné jsou bez názvu. Některé sídlí v historických objektech, zámečcích a statcích, jako ten v Dolních Počernicích, jiné v prvorepublikových vilách (např. Velká Chuchle), nebo obývají struktury typu socialistického baroka (viz Praha 18 Letňany).

14 Dolní Počernice

15. Velká Chuchle

16 Praha 18

Některá radnice sídlí v hasičárně, některá v bývalé poliklinice a jiná v anonymním paneláku.

Navštívil jsem obce, které na mě zapůsobily velmi šťastným dojmem, jako byly právě Dolní Počernice, ale také Kunratice, Zbraslav nebo Lysolaje. Na druhé straně jsem pospíchal od míst jako Černý Most či Háje, míst vůbec ne krásných, i když mi je jasné, že v nich žijí lidé stejných kvalit či nectností jako v těch obcích půvabných.

Byl to možná nápad skutečně pošetilý, zvláště vzhledem k faktu, že jsem pro něj „vyplýtval“ polovinu své drahocenné dovolené, jsem ale šťasten, že jsem hlouběji poznal své rodné město. Na svoje harcování nikdy nezapomenu a jsem si jist, že ve mně zanechalo víc, než obvyklé procházení po Karlově mostě a Hradčanech.

Pokud by tuto nerozvážnost chtěl někdo opakovat, zde je připojen plánek mé cesty:

Plánek cesty
Pavel Soltys