CAMP – Centrum architektury a městského plánování uspořádalo výstavu „Praha zítra? Nové stavební projekty“. Cituji z úvodu katalogu: „výstava představuje několik desítek stavebních záměrů, které … výrazným způsobem změní tvář Prahy v následujících letech“.

Z preambule k výstavě je druhý citát: „chceme se obracet do zahraničí pro příklady …“ Nikde ani slovo o tom, že Praha je historickým celkem, který má určitý architektonický charakter, a že by bylo dobré vycházet z povahy historické Prahy víc než ze zahraničních příkladů, které jsou často matoucí, poněvadž vycházejí z jiných historických i architektonických souvislostí.

CAMP sídlí v Prágrových domech sousedících s Emauzským klášterem, které jsou dobrým příkladem necitlivosti moderní zástavby, jako mnoho dalších Prágrových staveb. Jako příklad uvedu Pyramidu na Smíchově, která mně připadá, a omlouvám se za ten výraz, zvlášť idiotská svým tvarem i umístěním. Necitlivost Prágrových kostek kontrastuje s poměrně zdařilou dostavbou věží pobořených Emauz, která dala kostelu magičtější vzhled, než byl ten historický.

Přehlídka současných projektů mě děsí. Mimo několika výjimek všechny projekty vypadají jako od jednoho architekta. Většina z nich opakuje novofunkcionalistické klišé a používá dnes typické materiály – sklo a ocel.

Rozumím funkcionalistickým vpádům do prostředí tradiční architektury ve dvacátých a třicátých letech minulého století, poněvadž tehdy byl funkcionalismus pravověrnou metodou všech dobrých architektů. Navíc používané materiály nevybočovaly příliš z tradičních schémat, a tak řada těchto staveb zapadla do obrazu Prahy. I některé socrealistické domy přes všechnu svoji pokleslost nepůsobí rušivě. Dnešní skleněné baráky už z dálky hlásají, jak se do pražských ulic málo hodí. O tom jsem již psal v textu „Skleněná nuda – úpadek pražské architektury“, publikovaném mj. v Newsletteru IVK a lze ho najít i na mých stránkách.

V současné době, kdy vývoj architektury prošel silnou postmoderní vlnou a už víme, že lze použít veškeré styly a materiály, tak mně uniformita řešení připadá zbytečná a líná. Lenost bych podtrhl, ta se dnes objevuje všude. Knihkupectví jsou plná líných knih, galerie líných obrazů, atd. atp., dokonce školy jsou líné a spoléhají na granty a stáže, poněvadž se bojí nutit studenty do obtížného studia a navíc většinou ani neví, jak má taková obtížnost vypadat.

Stane-li se Praha takovou, jak je představeno na výstavě v CAMPU, nebudu chodit ven, aby mi obraz staré Prahy nevymizel z paměti.

Architektura je především o citlivosti k okolí. Heslo „Fuck context“ považuji za hloupé, neprofesionální, samožerské. Architektura bez pokory končí v trapných pomnících architektů, nebo ve stájích pro ubytování populace.

Praha se svojí historií a příslovečným štěstím, s kterým se téměř vyhnula devastacím obou světových válek, si zasluhuje největší míru citlivosti.

Ruce pryč od Prahy, milí architekti!